Dvakrát na přelomu století

07.01.2016 10:50

Můj stařecký věk mi umožňuje občasný návrat k dávno oblíbeným knihám. Tak jsem o vánocích po více než třiceti letech sáhl po nejrozsáhlejším románu Ladislava Fukse „Vévodkyně a kuchařka“ a s údivem jsem zaznamenal, že toto mistrovské dílo dnes vychutnávám s mnohem větším potěšením než v dobách jeho prvního vydání.

Tenkrát jsem se nechal unášet kouzlem vídeňského aristokratického světa na přelomu století, kdy společenské dění v našem hlavním městě c. k. mocnářství autor místy mistrně prokládá dramatickými podobenstvími o konci Říše římské.  Tehdy, v dobách vrcholící normalizační éry, byl literární útěk do ještě přežívající biedermeierské Vídně výletem do zakázaného města a věru jsem nepředpokládal, že se tam vůbec někdy podívám. Ta aristokratická pohoda vídeňských kavárnách a salónech představovala pendant májových manifestací a stranických schůzí a upřímně se dnes divím, že tato kniha v roce 1983 vůbec v nakladatelství Československý spisovatel vyšla. A ještě k tomu v nákladu 25 tisíc výtisků . A za 35 korun.

            Před několika dny jsem tedy tento výlet podnikl znovu. Poklidná atmosféra vídeňského fin de siécle tentokrát pro mne nepředstavuje protijed komunistické normalizace. Vychutnávám ty aristokratické kavárenské debaty, všechny ty více než sto let staré hostiny a pohřby, v nichž se mísí horor, komika a fikce, jako literární únik ze současného období rozvratu politických, sociálních a náboženských názorů.

Přemýšlím o tom, co by asi můj oblíbený autor Ladislav Fuks říkal dnešní polarizaci celé společnosti, kdy dokonce spisovatelé, odedávna považovaní za elitu národa, nejsou schopni ani špetky vzájemné tolerance a nesmiřitelně třímají prapory uměle vzájemně vytvářené nenávisti. Zákeřně podněcováni nezodpovědnými žurnalisty bojují spolu až do hrdel a statků. Nesmiřitelné šiky „pro emigraci“ – „proti emigraci“, za „Knížete“ – za „Zemana“, „Kalouskovci“ – „Babišovci“ a desítky dalších vyhrocených antagonismů jsou schopni zpochybňovat osoby vyznamenané prezidentem republiky jenom proto, že se jim ten současný prezident jaksi nezamlouvá. Podnapilost je možno tolerovat pouze bývalým disidentům, bývalým komunistům by nestačila ani absolutní abstinence.

            Je smutnou skutečností, že některé z těchto vášnivých politických sporů začaly zasahovat i do organizace tak ryze nepolitické, jakou je Obec spisovatelů České republiky.  Obec spisovatelů jako pokračovatelka se rodila v nelehkých podmínkách společenských a politických  přeměn na počátku devadesátých let. Tato doba byla možná právem kýmsi nazvána obdobím rozkolísaných hodnot.  Před několika lety byla mediální tvář této organizace vážně poškozena nestandardním chováním jejího vedení. Nevyúčtování udělených grantů, nezaplacené dluhy a odklánění finančních prostředků vedlo k vážným ekonomickým škodám.  Když se k tomu připojilo ještě odmlčení důležité internetové komunikace v podobě www stránek, byla Obec spisovatelů bez přehánění blízká své klinické smrti.

            Pouze obětavým úsilím několika členů, z nichž na prvním místě je nutno jmenovat Pavla Weigla a Tomáše Magnuska, se na sklonku roku 2012 a v průběhu roku 2013 uskutečnila její resuscitace. Valnou hromadu Obce spisovatelů dne 16. listopadu 2013 je tedy možno právem označit za jakési zmrtvýchvstání. Zúčastnilo se jí 87 členů, byla zvolena jedenáctičlenná Rada OS, přijaty nové stanovy. V nedávných dnech byla obnovena aktivita www.obecspisovatelu.cz.

            Neukojené ambice vedou ke zpochybňování demokratické volby orgánů Obce spisovatelů jenom proto, že ten či onen zastává jiný názor nebo je snad probůh příslušníkem znepřátelené kohorty pod jiným praporem. Vyústí to pak  v zakládání dalších sdružení a organizací, protože daleko důležitější než literární tvorba je přece boj.  A všechno to pak vyústí ve zpochybňování spisovatelských kvalit o nichž už kdysi F. X. Šalda prohlásil, že jsou neměřitelné a individuálně neporovnatelné.

            Ladislav Fuks by sotva uvěřil, že za dvacet let po jeho smrti vyprodukuje český jazykový prostor za rok kolem šesti tisíc nových knih prózy, poezie a her. Prosincové Literární noviny konstatují, že těch sedmnáct nových knih denně včetně nedělí a svátků, že na otázku „kdo píše?“ existuje správná odpověď „píše každý“. Lidi začíná děsit návštěva knihkupectví. Začali se totiž stydět za to, že se nevyznají v sortimentu a návštěva knihkupectví jim připadá stejně trapná jako návštěva erotického obchodu. A stejně jako výuku „tvůrčího psaní“ je proto zapotřebí přivítat iniciativu kurzu „tvůrčího čtení“. Čtenářství je pak péčí o kvalitu vlastního života, kdy spisovatel svým dílem dává čtenáři do ruky GPS k orientaci v současném světě.

            Spisovatel by však neměl být univerzálním učitelem veškeré lidské moudrosti a morálky. Měl by  být  především chápavý a tolerantní k ostatním, i názorově odlišným kolegům. Ani sebegeniálnější literární dílo, ani nejkvalitnější GPS nemůže totiž ukázat tu nejlepší cestu a občas nás zavede i do neproniknutelných houštin. Nebo se rovnou utopíme v nějaké vodní nádrži.

Radim Uzel

Poznámka: toto zamyšlení přednesl Radim Uzel na slavnostním plenárním zasedání Obva spisovatelů České republiky v Senátu Parlamentu ČR  5. ledna 2016