Josif Brodskij ví, že jazyk básníkovi napovídá

08.07.2016 14:32

Dosáhl téměř všeho, čeho bylo možné dosáhnout. A ztratil téměř všecko, co se dalo ztratit.

J. Brodskij

Nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij je přesvědčen, že ten, kdo píše báseň, ji píše proto, že jazyk mu napovídá nebo jednoduše diktuje další řádku. Na začátku básně autor podle něj většinou neví, jak skončí a někdy bývá dokonce velice překvapen tím, co vznikne, protože výsledek je často lepší, než předpokládal. Jeho myšlení zajde nezřídka dál, než očekával.

V tehdejším Sovětském svazu pronásledovaný básník a později celosvětově slavný profesor literatury spatřil světlo světa v Leningradě 24. května v roce 1940. Žil se svými rodiči v jednom a půl pokoji. Kuchyň měli – podle tehdejších zvyklostí – společnou s ostatními nájemníky na patře. Tatínek byl námořním důstojníkem, geografem, fotoreportérem armádního časopisu. Maminka ovládala cizí jazyky a překládala z angličtiny, pracovala také jako účetní. V raném dětství zažil Josif obležení Leningradu, které se později negativně projevilo na jeho zdravotním stavu. V patnácti letech opustil školu a zvolil si strmou cestu samouka. Místo studia střídal povolání. Pracoval v kotelně, na majáku a zúčastnil se několika geologických expedicí. Zároveň se učil anglicky a polsky, především kvůli překladům svého oblíbeného básníka a přítele Czesława Miłosze. Začal se hlouběji zajímat o klasickou filosofii, náboženství, mytologii a anglickou a americkou poezii.

Ve svých dvaceti se dočkal úředním razítkem stvrzeného titulu „poet – perevodčik“, což v sovětské odborné terminologii znamenalo, že se smí beztrestně živit překládáním cizí poezie do ruštiny, nikoli však publikovat vlastní básně, které psal od svých sedmnácti let. Přednášel tedy svou nekonformní poezii po domácnostech a sklepích, nebránil se ani samizdatům.

Jeho velký talent vnímala „bystrá múza“ ruské poezie, významná ruská básnířka Anna Achmatovová. Považovala ho za svého následovníka a vzniklo mezi nimi hluboké přátelství. Literární tvorbu a překlady však nelidské a nevzdělané sovětské instituce nepovažovaly za práci. Brodského potyčky s horlivými úředníky vyvrcholily roku 1964 procesem proti samotáři obviněnému z „příživnictví“. Samozřejmě jim vadil i jeho židovský původ.

Přiměli Brodského, aby proměnil soudní jednání v absurdní drama na hranici geniality a idiocie. Na iritující otázku sovětské soudkyně:  „Kdo posoudil, že jste básník?“ Brodskij zamyšleně odpověděl: „Kdo posoudil, že jsem členem lidského rodu?“ A s rozpaky dodal: „Myslím, že Bůh.“ Nebylo pochyb o tom, kterou metafyzickou sílu básníkovi protivníci v manicheistickém dramatu zastupují. Dialog mezi soudkyní a básníkem se stal jedním z nejčastěji citovaných soudních replik v dějinách kultury 20. století. Brodskij byl odsouzen k pěti letům těžkých prací na severu. Tam v chladné, zapadlé vesnici u Bílého moře, kde pouze nádeničil, napsal některé své nejlepší básně.

Místní vesničané ho přijali s určitým obdivem a úctou. Neuniklo jim, že v noci při svíčce píše poezii, a tak mu pomohli, aby se mohl veršům věnovat i během dne. Brodského tvorba se různými cestami dostávala do Leningradu a byla tajně rozšiřována ve velkém rozsahu ve strojopisných kopiích. Po protestech prominentních sovětských i zahraničních umělců – např. J. Jevtušenka, D. Šostakoviče a J.-P. Sartra mu byl trest zmírněn na osmnáct měsíců. Definitivně byl Brodskij vypovězen ze Sovětského svazu 4. června 1972 a usadil se v USA, kde o pět let později získal americké občanství. Přednášel srovnávací literaturu na několika univerzitách a věnoval se umělecké a publikační činnosti. S rodiči a matkou svého dítěte, kterému byly v době otcova vyhoštění teprve čtyři roky, se již nikdy nesetkal. Syna viděl osobně až v roce 1993 v New Yorku, tedy pouhá tři léta před smrtí.

Náš významný básník a překladatel Václav Daněk napsal, že Josif Brodskij měl „pevný lidský i básnický charakter a prorocký talent a proklatě vzácnou schopnost „otevřít se člověku“.  Již jako mladý básník Brodskij pochopil, v čem tkví síla poezie. Svědčí o to například následující verše, přeložené V. Daňkem, jež vznikly v lednu 1962: „...Můj hlas tak zkalený a okamžitý / zbytečně trpký neklid přináší ti / a ty se nad mým usmoleným šklebem / skloníš svým pozdně zásmutečním nebem / a odvrhneš i celý svět tím činem. / V zemi už jiné – odpusť! – v století už jiném / mé jméno šeptneš jak bezelstné dítě. / I v hrobě sebou trhnu okamžitě.“ Člověk nemůže uniknout sálání poezie, nemůže od ní odejit. V poezii je Boží otisk. V lidské bytosti se zapálí cosi prorockého. Vědomí je zrychlené, stimulace motivovaná. Posvátnost slova byla Brodskému blízká, měl pro ni senzorium. Zamýšlel se nad tím, jak je tomu s proroky, s proroctvími.

O tom, jakou váhu a smysl má poezie hovořil Josif Brodskij velmi zajímavě během svého projevu při obdržení Nobelovy ceny v roce 1987: „Jak víme, existují tři způsoby poznání: analytický, intuitivní a způsob, který používali bibličtí proroci – prostřednictvím vnuknutí. Rozdíl mezi poezií a ostatními druhy literatury spočívá v tom, že poezie využívá všech tří postupů najednou (přičemž tíhne ponejvíce ke druhému a třetímu), protože všechny tři jsou dány v jazyce. Někdy pomocí jednoho slova či jednoho rýmu se pisateli básně podaří ocitnout se tam, kde před ním ještě nikdy nikdo nebyl – a třeba ještě dál, než by si sám přál.“ Jde o jednu z nejzajímavějších analýz poezie, která kdy byla vyslovena. Brodského pravdivý a bolestně hluboký pohled na smysl básnictví je velmi inspirativní a vyvolává další otázky.

Olga Nytrová