Lednové Pražského klubu spisovatelů v NO Karlín s Leonardem Medkem

03.02.2016 15:57

Tento večer (26. 1. 2016) byl věnován panu Leonardu Medkovi. Že náš host je spisovatel, básník a výtvarník a že publikuje od poloviny devadesátých let a má na kontě tucet knih, básnickou sbírku, bezpočet povídek a novel, to všechno jsem věděla z pozvánky Olgy Nytrové. „V Medkově díle se spojují prvky dobrodružné fantastiky s mimořádným citem pro historickou realitu a láskou ke klasické literatuře,“ četla jsem si dál a připravovala se tak na úkol mně zadaný: napsat o večeru.

Zprava Jaroslav Vorlíček, Petr Markov s manželkou a hlavní protagonista večera Leonard Medek.

Ta „fantastika“ mě ale trochu zneklidnila. A tak jsem si zjistila na googlu, jak to vlastně s panem Medkem je. A hle: „jedná se o jednoho z nejplodnějších českých spisovatelů fantastiky“. Znejistěla jsem. Fantasy je příbuzný žánr science fiction. Moje rodina se dělí ve čtení literatury na dvě části: na manžela, syna a dceru, kteří mají sci-fi a fantasy jako oblíbenou. A pak na mně. Pokud v knížce či filmu nejsou skutečné příběhy a „máma, táta, děti“, nečtu ji. Fantastiku nemusím, není pro mne uvěřitelná, neudála se a tak si ji nemohu pořádně vztahově prožít.

„Jak tohle zvládnu?“ pomyslela jsem si. Ale statečně jsem se v úterý vydala do Karlína. Pan Medek i celý večer byli pak pro mne příjemným překvapením. Na začátku se sešlo kolem jednoho stolu hned devatenáct, a pak přibývali další. Ani tentokrát nechybělo skvělé občerstvení. A samotný pan Leonard mě už při příchodu „dostal“. Rozhodně jsem nečekala bílé licousy. K němu to ale, jak jsem během večera zjistila, rozhodně patřilo. Jeho osobnost tím byla ještě více podtržena.

Večer zahájila spisovatelka, publicistka, dramaturgyně, vysokoškolská pedagožka a kazatelka Církve československé husitské Olga Nytrová uvítáním hosta i přítomných. Požádala všechny, aby se představili. Byl to výborný nápad. Každý o sobě řekl pár vět. A tak jsme se ještě více sblížili a navodili tu správnou atmosféru: básník a majitel gastrobazaru Alois Marhoul s manželkou; novinář a bloger Václav Vašák; básnířka Martina Koubová; spisovatel a dvorní dodavatel vín Jaroslav Vorlíček z Úval; redaktorka Zuzana Havelková; básnířka Irena Silecká; poetička s vlastním divadlem a nakladatelstvím Lenka Šídová (Brýdlová) z Vysokého Mýta; členka Církve československé husitské a přítelkyně Olgy Nytrové paní Milada Holečková; recitátorka, básnířka a prozaička z Frýdku Místku Radana Šafánková, kterou uvedl Petr Izák František Nejedlý; spisovatelka a emeritní knihovnice Františka Vrbenská; archivář, knihovník a vášnivý cestovatel Pavel Benda; na chvíli s námi pobyla paní Anna Weiglová a později přišli i scénárista a spisovatel Petr Markov s manželkou lékařkou. Ten se také stal dalším přispěvatelem do letošního básnického almanachu editora Vladimíra Stibora, do nějž své verše již zaslala řada členů Pražského klubu spisovatelů.

Na konci vzájemného představování se konečně dostal ke slovu náš host, pan Leonard Medek. Začal vyprávěním o dětství. Rodiče byli restaurátory, otec se zaměřil na zbraně a maminka na nábytek. On chtěl vždy dělat s kovem a uměním. Protože však měl špatný zrak a změněnou pracovní schopnost, vyučil se nakonec zlatníkem. Od mala měl rád dobrodružné příběhy, a tak je i psal. V počátcích své tvorby zažil to, co většina z nás. Obesílal literární soutěže. A NIC! Zkoušel to pár let bez úspěchu. Až pak konečně v roce 1993 smůlu prolomil. Uspěl s Půlnočním jezdcem, který jako jeho první kniha vyšel v roce 1996. Tehdy bez korektury a pečlivé knižní přípravy. O tom jsme se ostatně mohli přesvědčit sami. Knížečka mezi námi kolovala. Když jsem ji držela v rukou a listovala v ní, jihnul mi zrak. Skoro na každé stránce jsem viděla rukou psané opravy a na konci se dokonce ztratily dva řádky textu! Pro mne, jako příležitostnou korektorku a milovnici českého jazyka věc neslýchaná! Dokonce jsme si i poslechli recenzi, kterou o tomto dílku napsal Vlado Ríša: „Kniha na jedno použití a přečtení!“ Ach ti recenzenti!

Padl dotaz, zda si pan Medek své knihy i ilustruje. Ano, vždy po tom toužil. Povedlo se mu to například u knihy Stín modrého býka. Sami jsme se mohli přesvědčit, že výtvarný cit opravdu má. Ukázal nám nádherné koláže v knížce Dobrodruh.

Mezi povídáním a zodpovídáním otázek od zvídavých účastníků nám pan Medek četl úryvek ze svého dílka Svazek číslo 25. Vyšlo v tlusté bichli s názvem „Legendy: Prokleté knihovny,“ což je mamutí sborník fantastických povídek. K autorovi se leckde přidala v povídání i jeho věrná kolegyně, Františka Vrbenská, se kterou při psaní spolupracuje. Některé dobrodružné příběhy napsali společně. Není divu, vždyť Františka patří k prvním dámám fantasy a sci-fi.

Pan Medek nám přečetl i pár básní ze své sbírky Rýmy a nádchy. Vrecúškový mobil a Prefíkaný figliar.

Dnes je to samé překvapení. Tím byl pro mne i závěr debaty. Zjištění, že mezilidské vztahy, které mě hlavně zajímají, se řeší vlastně všude. V poezii, románech historických i těch pro ženy, v detektivkách, ve sci-fi i fantasy literatuře. Hmmm. Pak ale bude i dnes probíraný žánr pro mne možná i docela zajímavý. A mohla bych se konečně připojit k debatám mé rodiny o přečtených knížkách. To je nápad! Hned zítra zamířím do knihovny, a to by v tom byl čert, aby neměli některou z knížek pana Medka!

Monika Knězková