Malá zpráva o velkých věcech

21.05.2016 13:55

Cudnému konzervativci jesti spojení res publica skoro paraořechem. Dokážeme se tedy shodnout na onom obecném? …nesvedeme-li to občas ani na obecním! Res publica tedy; v níž mne s horizontálou plebiscitu smiřuje vertikála plaché přináležitosti k rodné Církvi.

Když jsem byl pořadatelkou akce (poslankyní za TOP 09 Ninou Novákovou) vyzván, abych se za Obec spisovatelů účastnil semináře o evropských hodnotách, který se dne 17. 5. konal v Poslanecké sněmovně PČR nad navrhovanými úpravami školského zákona, maně a marně jsem přemýšlel, proč mám býti mezi „vyvolenými“ zrovna já a zda do mlýna názorů nepřispěji toliko plevami. Nicméně jsem byl na cestu vybaven důtklivou připomínkou kolegů z vrcholné spisovatelské organizace slovenské: nechť pohovořím o chystané (22. – 23. 9. t.r.) připomínce v roce 1936 konaného spisovatelského kongresu v Trenčianských Teplicích (zmíněného ostatně v Seifertových vzpomínkách Všecky krásy světa), poslední větší akci, na níž se podařilo přes přehrady národnostní a ideové dosáhnouti shody v základních bodech, jež vytvářely tehdejší evropskou kulturu. Právě dnes (19. 5. – na svůj svátek) jsem se navíc z televize dozvěděl, že v témže roce se (tehdy ještě svorně) Češi spolu s Němci zasadili o instalaci Masarykovy sochy v Rabštejně nad Střelou (obci už sudetské).

  Z úvodního pořadatelčina referátu mi bylo zřejmé, že někdejší hodnoty jsou blízké těm dnešním...? V obecných vzdělávacích cílech zákona (jež plní roli preambule) by se totiž nově měly objevit tyto zásady: pro poznání potřeby evropské integrace jako naší hlavní orientace by žáci měli poznávat základní evropské kulturní hodnoty a tradice, tradice humanistické, kotvící v odkazu antickém a křesťanském (v pozdější diskusi bylo ozřejmeno, že sem samozřejmě patří také – explicite nezmiňované – kořeny judaistické). Takovéto vzdělání, jež sehrává ve společnosti roli integrujícího a tmelícího prvku, by frekventanty mělo vést k plnění občanských a společenských povinností (zejména nad těmi druhými se posléze dlouho diskutovalo: o jaké že jde a zda mohou míti validitu právní).

  Zástupce MŠMT prof. Štech vidí ovšem problém takového právního zakotvení v jeho praktické realizaci: jaká témata v jakých předmětech bude možné (a jakým způsobem) vztáhnout ke konkrétním žitým problémům žáků – a nakonec i jejich pedagogů...?  Jsou tito na to (dobře) připraveni?

  Na druhou otázku, zdá se, nepřímo odpověděl doc. Šebek, když konstatoval problémy ve výuce humanitních předmětů ve školách zejména tehdy, pokud mají pedagogové hovořit o našich novějších dějinách po roce 1945 – dokonce už po roce 1918. Motivací ku změně by ovšem neměly být aktuální problémy; neboť jeden z vůdčích pocitů, které ovládají současnou západní a střední Evropu, je strach (mj. strach z imigrantů). Důležité je, jak budeme (a jakým) evropským hodnotám učit: ještě předtím totiž bude potřebí naučiti se dialogu.

  Myslím, že k takovému dialogu – alespoň mezi námi v sále – přispěla přítomnost představitelů dalších politických stran, včetně těch neparlamentních. A také významných společenských organizací – například Sokola. Společně s R. Jochem se mi zdálo, že právě v dnešní tak rozjitřené (a nejen politické) atmosféře bude potřeba hledat jakýsi minimální program, na němž bychom se mohli shodnout napříč politickým spektrem (od racionální levice po racionální pravici), rozdíly národnostními, věroučnými, v životní zkušenosti i životním stylu. „Dnes se naléhavě nabízí možnost vytvářet koalice, a to nikoli už jen vojenské či ekonomické, nýbrž kulturní, vzdělávací, filozofické a náboženské.“ – Praví k tomu hlava mé Církve. Roma locuta, causa finita?

  Tyto rozdíly se ostatně projevily už v sále: monarchisté arci na Masarykovu osobnost a české dějiny vůbec pohlížejí jinak než Sokolové, zástupci bankovního sektoru se evropské problémy (ale třeba také základy evropské kultury – a vůbec kulturní, životní rozdíly) jeví jinak než umělci, představiteli médií, právníkovi. Nicméně spojuje nás péče o naše nejbližší, místo, v němž žijeme, zemi, do níž jsme se narodili a v níž pobýváme, starost o budoucnost našich nejbližších i toho, co jsme pomáhali utvářet.

  Snad i proto jsme se nakonec shodli na podpoře návštěvy ministra kultury na setkání sudetských Němců (je lépe stavět mosty než jitřit staré rány – a nejlépe se staví, postupují-li dělníci z obou stran). Ale tohle je pouze věcí jevovou, jednou z akcí a aktivit, které by měly vycházet ze skutečného poznání oněch sloupů, na nichž stojí naše euroatlantická civilizace. Abychom nezjistili, že se to s nimi má jako se sloupy mostů na českých silnicích: nový nátěr drží, pod ním však řádí koroze. Patří k těmto sloupům také dědictví židovského myšlení? – a smíme se k němu otevřeně přihlásit? Ctí-li křesťanské kořeny také ateisté, které body z desatera jsou i pro ně závazné natolik, že budou po učitelích chtít, aby jejich dětem zprostředkovali nejen tyto, leč také cestu, po níž se k nim dospělo? Co je to vlastně onen multikulturalismus[1]; selhal – nebo byl jenom špatně pochopen? K jaké Evropě se vlastně hlásíme a kolik o ní víme? Cítíme odpovědnost i za ni? A jsme ochotni pro ni něco udělat, něčeho – a čeho – se vzdát? Evropa Schumanova a Evropa Junckerova – je táž? A jsou v ní ony výše jmenované sloupy stejně vnímány i interpretovány?

  Možná bude nejlépe začít od malých kroků: sejít se na konci léta / začátku podzimu pod Tatrami a říci si, že se máme celkem rádi, přestože hovoříme jinou řečí, píšeme v rozličných poetikách a volíme jiné strany: do nichž se rozcházíme třebas jen proto, abychom se posléze mohli sejít na společném díle. Nejen se přimluvit za změnu školského zákona, ale tuto už nyní tady a teď provésti: vědom si odpovědnosti za své bližní, za město, v němž bydlím, za řeč, jíž tu k vám promlouvám. Samozřejmě mne napadají i další oblasti, v nichž by onu minimální shodu napříč politickým spektrem bylo při dobré vůli a zdravého rozumu možno nalézt: obrana, bezpečnost, kultura, zdravotnictví. Právě školství (jehož škamnami jsme všichni prošli) by jim mohlo býti předobrazem i vodítkem. I s těmi vezdejšími společenskými povinnostmi: například čistě smazanou tabulí, útulným prostředím a korektní mluvou. Otevřeností bezpředsudečnému dialogu. S mantinely vystavěnými kopuletými evropskými kulturními tradicemi. Res publica? Pro bono publico!

Ivo Harák



[1] Z papeže Františka I. Si čtu: „Evropská identita je a vždycky byla organickou a multikulturní.“