Malichernosti a úzkoprsost jako boj o HODNOTY

07.05.2014 03:20

Znectít, pochybovat, vysmívat se, i tak lze dupat po něčem, co se drze rozhodlo žít, když jsem to já odepsal. A co řeknu, platí! Takový dojem na mne padá ze zpráv o panelové diskuzi o Obci spisovatelů v prostorách uměleckého časopisu A2. 

Když se objevil rozklad situace i na Britských listech, nezbývá, než na chvilku otevřít kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru. Nejdřív se podívám na obecné nářky o literatuře, která skomírá, neboť ji hrubě válcují nové technologie.  Máme ještě vůbec nějakou literaturu? Blogger Laco Grössling shodou okolností nedávno přemýšlel, jak špatná je tato doba, když národ nemá básníky, které by miloval. Po Seifertovi, Nezvalovi, čtyřicetitisícových nákladech básní již nic velkolepého nepřichází. Vždyť to bývaly náklady rozebrané! Ovšemže, když je mohly zakoupit všechny knihovny a školy.  Bodejť by potom tak veliký náklad a jenom jednou stačil. 

Že dnes nejsou dobří básníci, nikdo ostrým perem nesoudí současnost? Ono by se našlo, kdyby se hledalo, jenže je také pravda, že zrovna velikán pro Nobelovu cenu za poezii je přece jenom vzácnost. Nikoliv pouze česká, nýbrž světová. A s prominutím nebo bez, ani ono vzácné SE jen tak samo nespadne z nebe. Když není, kdo by hledal, podporoval, kultivoval, pěstil. Nebo když nechceme hledat, protože si myslíme, že stejně nic nemá cenu.

Podívejme se na zoubek době, kdy vyrůstali velikáni. Všichni byli levicoví, když byli mladí, to je osud bouřlivých srdcí. Leckdo pozměnil své postoje, jiný měl štěstí, že zapadl do kontextu doby a přízně mocných. Určitě každý vyškrábne z paměti některé umlčené jméno, ale já bych se nyní chtěla obrátit ke kořenům mnohem důležitějším.

Jen staré svazky stoletých knih dnes dokážou přiblížit vzepětí a kulturní kvas v naší společnosti koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století.  Těch časopisů, co vycházelo, těch autorů, těch knih! Bylo všeobecnou společenskou nutností mít jakýsi přehled o kultuře, pěstovat vkus, žasnout nad výdobytky poznání a zdravě žít. Miluji pojednání o vzdušné koupeli pro ty, kdo se nemohou denně mýt ve vodě.  Listuji Vesnou a Ladou a žasnu nad rébusy od čtenářek, měšťanských paní domu, jaké by dnešní čtenářky šťastných křížovčiček nezvládly.  Křížovky, staré pouhých třicet roků, již dělají dnešním luštitelům potíže. Což teprve kousky, promýšlené dámami, jejichž vzdělání muselo být ještě hodně rozvinuté vlastní pílí a snahou! Pokud se ponořím do listů pro jakoukoliv čtenářskou vrstvu, všude je ohromné vyzdvihování národní hrdosti, historie a tradic (německy mluvící obyvatelstvo to mělo podobné, stejně jako další národy Rakousko-Uherska), všude je podpora tvorby literární, dramatické, výtvarné.

Jistým měřítkem kvality se mi stala ožvýkaná knížečka s odrbanými rohy, s jejíž pomocí jsem se snažila na jedné besedě překonat předmaturitní hrůzy septimánů.  S vyděšenými výrazy se báli dotýkat převzácné relikvie a s úctou viditelně posvátnou zjišťovali, že tu otravnou nalejvárnu ze školy asi opravdu někdo četl. Že byla čtena tak pilně, až mají její desky rohy měkké a kulaté, stránky několik oslích uší. Ano, i malůvky jakéhosi mrněte se tu našly.  Děti jsou vždycky zvědavé na to, co zajímá rodiče.  Když rozevřu knihu a začnu číst jména, těžko uvěříte, že se ti dávní básníci a spisovatelé stali maturitní otázkou. Dokud neřeknu ta poslední, opravdu známá.  Takže rozpomínejte, co vám dnes říkají tito umělci? Rudolf Mayer, Anna Sázavská, V. Lánský, M. Brodský, J. E. Miletinský,  J. Barák,  přispěli sem i V. Hálek, B. Němcová, K. Světlá, J. Neruda.  Ano, rok vydání 1858, almanach Máj. 

Uplyne padesát let a v Mladé Boleslavi, v dalším ročníku Lady, časopisu pro paní a dívky, který vycházel dvakrát měsíčně, uveřejňuje paní redaktorka Olga Stránská-Absolonová  nové romány na pokračování, básně čtenářek, pojednání o výchově dívek, rady pro domácnost – a také o články o umění, českých a moravských spisovatelkách, o úspěších žen ve světě…

Osvěta, vzdělanost napříč všemi vrstvami, rozšiřování obzorů, povědomí o velikém světě, jehož jsme součástí.  Čas, který dal prostor debatám umělců v kavárnách, pomohl růst mnoha mistrům slova.  Nedávno si jeden nakladatel liboval, že nejlepší spisovatel je chudý a jen píše a píše v komůrce o několika krajících chleba (na to se musí dbát, aby přece jen nakladateli vydržel!).  Aby ho nic nerušilo, jen ta touha psát (a přežít) ho poháněla a jitřila jeho fantazii žádoucím směrem. Je to moc hezký a romantický obrázek, ale má v sobě hodně reality.  Z chudé mansardy se dobře utíkalo do kaváren a redakcí, kde se literát zahřál, sehnal kontakty, prodal článek. 

Jen jsme pozapomněli, že čas oponou trhnul a kulturní centra se rozdrobila, internet zkrátil spojení a zahlcuje mnohými snadno publikovanými texty.  Ano, i to opovrženíhodné omezení povrchními znalostmi je podloženo reálnými podklady.  V této době se střetávají světy nás, kdo propluli velikým mořem povinných encyklopedických znalostí, často i čtenářskou vášní dnes již jen obtížně vysvětlitelnou, se světem těch, kdo si během několika minut stáhnou obsah povinné četby a neztrácejí čas.  Chápu to rozladění nad „mládeží“ a „nekulturností“ doby.  Jenže jsem také svědkem toho, jak se právě teď mnozí lidé noří do odložených knih a objevují staré příběhy. 

Co můj potomek, to tvor praštěný technologiemi, při vyslovení pojmu „kniha“ prchal ještě před maturitou každý jako zajíc. Dnes čtou a jsou schopni užít si knihu dosti náročnou.  Pokud i druhdy těžký dyslektik popadne tlustý svazek – a v takovém případě je mi jedno, že začal u Harryho Pottera - nevidím důvod ke skepsi.  Čte se a co víc, čtené rozvíjí touhu dodat cosi svého.

Dostávám se ke světu dnešních autorů. Máme tu velikou, vznešenou a veškeré údržby žádoucí Literaturu a její Tvůrce, střežící posvátný plamen Uměny. Literární vědci je milují a společně v předlouhých, květnatých větách naříkají nad osudem churavé dámy. Pohřbívají svou nádhernou, oceňovanou Literaturu, protože nevidí a nechtějí vidět, jak se k ní sbíhají pramínky živé vody.  Já bych si dokonce troufla říct, že přes zdi a mříže, kterými Literaturu obehnali jako doménu, jíž dnes již málokdo dokáže rozumět, natož ji tvořit, se ona (prý) umírající pacientka snaží dorozumět s živly venku.

Doufejme, že to nebude podobně zhoubné, jako když jistá anglická princezna rodila pod dozorem  lékařských veličin tak dlouho, až v bolestech zemřela ona i její nenarozená dvojčata.  Učení páni doktoři přece nepozvou nějakou nevzdělanou porodní bábu, aby nenarušila jejich reputaci – a nedej Bože, bleskově nepomohla!

Tak podobně jako učenci k babicím bábám se dnes Literáti a jejich zájmové okruhy chovají k fantastice. Pokud do románu nebo povídky zakomponuje cosi fantastického některý z nich, padá se obecně na zadek. Nezáleží na kvalitě nápadu a provedení, nýbrž na jméně. Pokud naopak mají cosi povědět o té divné podvraťácké skupině šílenců, co píšou o Marťanech, oklepou se odporem.  Nestojí jim za řeč.

Jenže právě tato skupina vzdělaných lidí se širokým obzorem tu již desítky let pěstuje, nač oficiální Umělci nestačí. Ne v takové šíři a ne tak souvisle.  Mluvím o fandomu, který spojuje lidi Československa, sdružuje příznivce i tvůrce příběhů. Snad každý tu cosi sám napsal, zkusil soutěžit, publikoval.  Všichni vědí, o čem to je. V opovrhovaném světě fantastů jsou nezbytné široké znalosti historie, mytologie, techniky, různých vědních oborů. Ani onu zprofanovanou „skifi“ o Marsu nemůžete napsat dobře, aniž byste nastudovali nejnovější poznatky o planetě, technice a jejím vývoji, vzorce chování v krizi. Jinak by to bylo opravdu pouhé vlakové čtivo, navíc pro ignoranty, kterým můžete napovídat kdejakou hloupost.  Jistěže, i tady se píše někde pro trh a jinde pro radost, hru, poučení.

Kolik lidí posuzuje výtvory ve fandomových soutěžích a kolik jich určuje Umělecká díla v Literatuře? V Ceně Karla Čapka rozhodnou desítky lidí, třeba šedesát, o tom nejlepším kusu. Dobře poznají ukradenou zápletku a mají námitky k literárnímu stylu.  Pro mne mají mnohem vyšší hodnotu, než ty uznávané – i když jako hospodyně a matka rodu bych nějakou financí nepohrdla.

Dílny pro začátečníky, soutěže už pro -náctileté, samotné prostředí našich setkání, otevřené a přátelské komukoliv.  Kdo nezažil, nepochopí.  Workshopy s autory jsou sice také přátelské, ale někdy připomínají Záhořovo lože. Kdo jimi projde nezlomen, zaslouží obdiv.  Vedou je lidé, znalí úskalí jazyka stejně dobře, jako Literáti a důležití činovníci Umělečtí. 

Vracím se k útokům na to, že Obec spisovatelů vstává z popela.  Že ji podepírají lidé, kteří nemusejí nutně vonět služebníkům zmíněné Uměny.  Jsou spíše filosofy života než plodiči  krasodušných vět.  Chtějí ze spolku, původně skomírajícího podobně, jako jiné Umělecké stafáže, udělat obec, prospěšnou jejím členům.  Odpovídat na otázku, proč být mezi nimi, co z toho mimo takzvané cti, slávy a placení příspěvků bude kdo mít.

Je to jednoduché i složité. Chceme být s těmi, kdo nám mohou předat cosi ze svého bohatství zkušeností, podepřít se, pomáhat si navzájem, hledat nové cesty ke čtenářům, obstát v konkurenci.  Začalo to už před valnou hromadou, pokračuje prací představenstva, novými stránkami Obce.  Dění budí pozornost.  Kdyby jen tu, ozývá se štěkot a utržily se první kousance.  Bohužel, někdy jde o projevy spíše vořeší, záludné a otravující, které zasahují  nejcitlivější místa.  Možná jsou to kyselé hrozny, možná se někdo zlobí sám na sebe, že valnou hromadou opovrhl a děj se dnes valí bez jeho svatého souhlasu.  Jenže já věřím, že tohle karavanu nezastaví.  Že se kousance zatáhnou a nezhnisají.

A to veliké, nádherné Umění, které je prý leckomu z nás vzdálenou metou?  Inu, až někdo bude listovat knihami nebo otevře nosiče za padesát, sto a více roků, dozvíme se, čí jména jsou zapomenuta a čí chválena.  Máj nám budiž mementem. Co bude považováno za vrcholy dnešní tvorby? Koho asi budou proklínat studenti před zkouškami? Nejdůležitější však jistě navždycky zůstane radost z vyprávění a sdílení příběhů. Každý, kdo kritizuje formu a vidí nedostatky, může přece podat ruku, podílet se na společném zájmu. Pokud jej nezaměnil za osobní, ostatním neznámé křivdičky.

Závěr mne dovedl k poznání, že jsem kousavá jako starý svetr. Snad bude rozumnější před praporečníky Uměny zalézt do mansardy a připravit si skývu chleba ke zplesnivění.  Hm, jenže já jsem radši v příjemně vyhřátém hnízdečku a třeba s vařečkou v ruce.  Dokonce ještě občas něco zaštupuju.  Ach, od tak přízemního pinožení přece nelze vzlétnout do azuru! Asi mi nezbyde, než nastudovat údaje o měnících se polárních čepičkách na Marsu a napsat něco o ufounech, abych právě těm strážcům veliké Literatury alespoň něčím udělala radost. 

Anna Šochová,

Lady Fantasy, vítězka (nejen) Ceny Karla Čapka, autorka povídek, novel a románů v žánrech sci-fi, fantasy a hororu, členka Obce spisovatelů (na snímku).