MILAN BLAHYNKA: Prostě jedna báseň (recenze sbírky Alois Marhoula)

08.08.2016 11:02

Někdy není snadné najít pro recenzi výstižný název. Pro pár odstavců nad novou sbírkou, kterou Alois Marhoul pojmenoval KRUTÁ PRAVDA O DINOSAURECH (Agentura Krigl, Ptaha 2015), nabízí se názvů hned několik: Svět, který mluví, Vše živoucí, Hlasy, Přímá řeč všeho. Ale protože Marhoul je z básníků, nešťastných šťastných básníků, kteří svým veršům rozumějí lépe než všichni jejich vykladači dohromady, jsem si jist, že pro své (pravdaže kritické) okouzlení jeho desátou sbírkou nemohu najít slova trefnější než ze dvou posledních veršů básně Netlač na pilu básníku, kterou si tu dovolím ocitovat celou; o básníku Marhoulovi vypovídá tak přesně, že bych možná měl sbalit svůj kritický vercajk a tiše zmizet:

„NETLAČ NA PILU BÁSNÍKU // zašeptal kdosi / za mými zády // Já kývl na souhlas / dal volno veršům a – / a jednotlivá slova / se rozběhla po okolí / s takovou chutí a radostí / energie z nich jen sršela / no prostě: // jedna báseň!“

Marhoulova sbírka je prostě jedna báseň, tak jako se říká o voňavých klobásách i krásných ženských údech, o některých krajinách našeho srdce, že jsou jedna báseň, i když třeba krásné nohy jsou dvě a klobás plná mísa. Slovník české frazeologie a idiomatiky, výrazy neslovesné (1988) uvádí babiččinu svíčkovou jedna báseň, motor běžící jedna báseň a jako jednu báseň také vzduch na horách. Marhoul jako tolik našich vynikajících básníků třeba i prózy (Vančura!) čaruje z úsloví, přísloví, z otevřeného trezoru zdůvěrňujících výrazů a obratů hovorové češtiny, v níž má báseň hodnotu z nejvyšších; našemu „jedna báseň“ odpovídá v ruštině „zkrátka pohádka“ nebo „sen“, ve francouzštině „čirý / přímo div“, v angličtině „sen“; Američané mají svůj americký sen, my báseň. Odtud i jisté obtíže komunikace, nevzdáme-li se své identity.

Rada netlačit na pilu není v české poezii nová, netlačit na pilu radil milencům už verš Karla Sýse. Marhoul ví o spojitých nádobách lásky a poezie, a tak nyní „dal volno veršům“ (tak jako se „dává volno“ školákům a vojákům, když protrpěli dlouhé hodiny drilu; na vojně bývalo (nebo ještě je?) „volno“ dost zvláštní, protože na povel.

Marhoul umí napsat sonet; v předešlé sbírce jsou hned dva, jeden téměř klasický (Je sex nezničitelný?), druhý (O co nám jde?) zejména v posledním tercetu dráždivě rozvolněný; v Kruté pravdě o dinosaurech si jeho bytostná méličnost vystačí s volným veršem nasyceným nápěvky hovorových obratů a rým zazvoní jen výjimečně, ze 75 básní jen ve dvou (Den po dni a Příběhy v tichu poskládané) rým pointuje, ve většině básní pointující poslední verš nebo dvojverší svým nesouzvukem s předešlými verši provokuje, tak např. jeho „vyznání“ internetové „automatizované službě“, vždy „diskrétní / přitažlivé / a zároveň tajemné // Jako Mona Lisa“ uzavírá brutální dvojverší: „A možná / možná je to chlap.“

Dát volno veršům stejně jako školákům může k jejich i svému prospěchu jen básník nebo učitel, jen když se může spolehnout, že verše a žáci neztratí glanc a naopak zasrší energií, nápady, invencí. Marhoul dal volno veršům, a svět a vše ve světě se ptá a rozšeptá, rozkřičí, rozezvučí, rozmluví: postupně hračky z půdy, složité soukolí vesmíru, výstřel, manželka (ta opakovaně, jak už dáno povahou ženy vládkyně domu a jazyka), psycholog, ryba, zajíc, had, chameleon, kosy (ne kosi!), pověst, cizí lidé, tma, různí nejmenovaní, ty, kukačka, Kašpárek, pes, vesmír, věci (které u Wolkera mlčely, ale později v poezii už ne), hlasy, buchty i Bůh, mezitím operátor, pak obrazovka, myšlenky v hlavě, nemoci, kdosi (několikrát, též v poslední básni), kdo jednou zařval a na konci zašeptal. Svět, který zvučí a mluví.

Jak si nevzpomenout na Karla Teiga a jeho knihy Svět, který se směje a Svět, který voní?

A taky na Nezvala okouzleného májovou moravskou krajinou při návratu z Francie? „Vše mluví blízkýma rtoma / jako rty ženiny…“

Marhoul nyní proklepává svými verši svět, který se stále směje (též však posmívá a vysmívá) a který pořád ještě voní navzdory nezvládnuté civilizaci, ale díky poezii), ale který hlavně nám promlouvá do duše, nám dinosaurům, jimž stejně jako pravěkým hrozí rychlá záhuba, protože jsme zle zpohodlněli a ztrácíme trpělivost naslouchat lidem, živým bytostem, rostlinám, věcem a být s nimi solidární; mnozí si rozumějí už jen s chameleony. Hrůza ze světa, který se zazelená, totiž zezelená, jen když pozře (a stále požírá) „něco zkaženého“. Kniha smíchu i varování. Neboť jdeme po tenkém ledě a „každým krokem / jsme blíž a blíž // Ale k čemu?“

K předešlé Marhoulově sbírce www lidi (2011) napsal veršovaný doslov Jiří Žáček. Posledním veršem se ptá „čemu nás učí básně“ a ještě v něm i odpovídá: „ptát se.“

Krutá pravda o dinosaurech se nás ptá. Naléhavě a vyčítavě ptá.