Miroslav Sígl

Milý pane Miroslave,

jsem v rozpacích, jak začít. Nechce se mi mluvit o nedožitých devadesátinách, to jsou kupecké počty, nepočítejme.

Byli jsme kolegové a v jistém smyslu jsme. Smrt přece neznamená, že všechno předtím bude smazáno. Obdivovala jsem Vaši energii. Člověk jako Vy dodává sílu ostatním.

Když jste se ujal znovuvzkříšení bulletinu Dokořán, byl to počin nejen užitečný, ale také obdivuhodný. Pamatuji si, že jste do jednoho čísla vložil takovou sentenci, kolik slov obsahuje nějaké administrativní usnesení, kolik Listina lidských práv a kolik modlitba Otčenáš. Není jistě třeba dokládat, že směrnice počtem slov vysoko vyhrály, Otčenáš by nedosáhl ani na bramborovou medaili – a skutečnost dokazuje, že pravda je jinde: ve všeobecné  přirozené lidské zkušenosti. A ta nepotřebuje mnohosloví, ale Slova.

Povídal jste mi o své vlastní zkušenosti z roku 2002 – o zničující záplavě v Praze. Byl jste očitým svědkem a zpracoval jste tu těžkou dobu v krásné knize Srpnová povodeň. Je to objektivní dokument i niterní osobní zpověď. Vyprávěl jste mi, že pomýšlíte rozšířit a vydat tu publikaci i jako román. Ale román, řekl jste smutně, potřebuje fabulaci. A moc jste se bál, že by fabulace překryla tragickou důstojnost oněch dnů.

Osobní zkušenosti jsou nepřenositelné, povídal jste dál, a dodal: Musím si to promyslet. Je nutné rozlišit povídání o sobě – a výpověď o osobním, ale svým způsobem i univerzálním smutku.

Pane Miroslave, Vaše Srpnová povodeň byla psána přesně tak. Trefil jste se. Byl jste na místě, byl jste tam, ale ne jako spisovatel, který přišel na dobrý námět, ale jako Mirek, něčí syn, někoho příbuzný, někým milovaný… 

Takto Vás pořád vnímám.

Díky za to, že jste tu s námi byl.

Milena Fucimanová