Nekrolog za Ludvíkem Vaculíkem

Ludom povězte, že už ňa neny, že sem odešél neposkvrnený

(na lidovú notečku)

Milý Ludvíku Vaculíku,

dovolte mi, abych Vám předala poslední pozdravy od předsedy Obce spisovatelů Tomáše Magnuska, členů Rady i členů Obce spisovatelů České republiky. Byl jste, zůstáváte a pořád budete jejím významným a respektovaným členem. Chtěla bych povědět, že jste v jejích řadách vzácným klenotem, ale Vy byste mi to zatrhl a řekl. Tož to ne! Takto se nebudeme bavit.

Máte pravdu. Chvála, i ta nejzaslouženější, může vzbudit podezření, že jde třeba jen o jakousi zdvořilost, pěnu, kterou je možné sfouknout. 

Nebudu tedy chválit, ale dovolte mi poděkovat za to, co jste pro českou literaturu - a nejen literaturu - udělal. Děkuji za  všechny Vaše čtenáře. Za ty, které jste potěšil, i za ty, které jste vyvedl z míry. Protože jste dal literatuře, co její jest: mluvit pravdu. Vy jste ve svých knihách vrátil pravý význam slovům, protože jste věděl, co způsobí, když se slova stanou falešnou mincí. Že se jim přestane věřit, stanou se lhostejnými.

A lhostejnost je největší zlo.

Děkuji i za Vaši občanskou statečnost. Nemyslím jen tu vypjatou za doby totality. Zůstal jste statečný pořád – říkal jste i věci nemilé, pokud jste narazil na špinavost. Ale nikdy jste svou pravdu nestavil nad jiné. Nikdy jste nebyl kazatelem. To jste se raději pořád nekonečně vyptával těch, kteří svůj život žili tak, že to pravdivěji už ani nešlo.

Když jsem četla Vaše fejetony, často mě napadlo, že byste byl spravedlivý vladař, kdybyste o nějaké žezlo stál. Třeba proto, že jste uměl rozlišovat neřesti a lidské slabosti. Neřesti neobsluhovat! Nevymýšlet si pro ně speciální polehčující zákony. Proti lidským slabostem jste nebyl imunní ani vy, protože jste člověk, žádný světec. Nebyl jste snílek, ale uchoval jste si víru v nápravu věcí lidských. Proto jste byl proti odlidštěným trestům, včetně toho absolutního. Člověk by měl odčinit vinu službou pro jiné. A také jste věděl, že jsou situace, kdy není možné jen stát a skuhrat, ale je nutno zasáhnout. Jako je třeba odehnat kozu, když se chystá ožírat mladou třešeň, i kdyby ta koza měla hlad. 

Také jste se nikdy nepasoval do role literárního kritika, nezlehčoval cizí práci, protože jste věděl, jak je člověk bezradný před prázdným papírem, jak to bolí, když se něco tvoří. Nebyl jste bezzubě shovívavý, zato velice chápavý. 

Říká se, že každý spisovatel píše o sobě. A myslí se tím, že autor je zahleděný jen do sebe. Vy jste, pravda, psal také o sobě. Nevytvářel jste umělé příběhy a nevymýšlel literární postavy. Psal jste o svých radostech, ale i omylech a trápeních. My jsme četli a našli v tom vlastní radosti, omyly a trápení.

A pamatuji si, jak jste také říkal, že básničky nejsou pro Vás, že jsou takové „cérčí“. A přitom jste miloval lidové písně a zpíval jste je s chutí a dobře, a také jste je po svém „polepšoval“, protože jste věděl, že jsou to živé bytosti, žádné uměliny.

Ano, v tom to asi je. Literatura pro Vás nebyla narcistní hra, ale vážná životní záležitost, a přece jste ji nevyhradil vyšší místo, než je život sám, život s nejbližšími, protože „enom když jsme spolu, máme život celý.“

I proto jste se mohl klidně zasmát, že už Vás nic nenapadá,

„ ani poézia, ani próza, nenaduje sa z toho vaša koza. Šak sa ně poenta ne a ne dat, mosím bez katarze dat koňom žrat. “

Děkuji také, že jste nám zanechal jednu ze základních životních pravd: Bez pevného vztahu k místu, odkud jsme vzešli, budeme pořád jenom čvachtat v blátě a pevné cesty nenajdeme. A nikdy netrhejme pouto s lidmi, se kterými jsme vyrůstali – spadli bychom do nejčernějšího prázdna.

Děkuji za Vaše i moje Brumovjany, Bylničany, Návojňany, protože jste si jich vždycky vážil a hlásil se k nim. Děkuji i za brumovský hrad, za Holý vrch i za tu tajemnou švédskou kouli, že jste o nich podal světu dobrou zvěst. Děkuji také za všechna brumovská pastvistka, i za ta, kde jste si zaryl do nohy trn. Protože i trny jsou v životě pořád, stejně jako staré, čekající jámy.

Ale už vidím, že zdvíháte prst a říkáte: „cérko, nebeč mně tady!“ 

Tož, zas máte pravdu, protože „nad Lidečkem je veselý kraj a nad Lidčú veselejší  a nad Brumovem je to samé. Bože, nech to tak ostane.“

Drahý Ludvíku Vaculíku, přišel čas na modlitbu. A pomodlíme se Vašimi slovy: „Potěš mňa, můj Bože, někde jinde.“ 

A věřme, že tajemný Všemohoucí ví jak. 

Milena Fucimanová, 7. 6. 2015