Odešel básník a novinář od třeboňských rybníků Jan SCHNEIDER

09.12.2014 13:57

V březnu tohoto roku jsme gratulovali Janu Schneiderovi ke kulatým 80. narozeninám a vyslovili upřímné přání týkající se upevnění jeho zdraví. To bohužel vyslyšeno nebylo a s prvním prosincovým dnem odešel Jan Schneider na svou poslední cestu bez návratu.

Výčet literárních specifikací vážících se k jeho jménu je nesmírně košatý. Byl označován nejen jako uznávaný textař a básník, ale také jako prozaik, dramatik, scénárista, překladatel a v neposlední řadě i jako novinář se širokým rozhledem. Působil rovněž jako divadelní organizátor a jeho spoluúčast zaznamenalo také předávání cen Thálie. Méně známé je, že svá literární díla vydával i pod pseudonymem Jan Chum. V době emigrace se prosadil jako redaktor rádia Svobodná Evropa, kde pracoval přes dvacet roků – až do začátku 90.let. Neustále, i v posledních letech, se snažil mít přehled o dění v literárních a kulturních kruzích,  aktivně se zapojoval i do programů  Jihočeského klubu Obce spisovatelů.

Třebaže Schneiderovo dílo mělo celorepublikový i přeshraniční dosah, jeho život byl až osudově propojen s jižními Čechami. Narodil se v Písku a jeho klukovské roky byly spojeny s Táborem, kde také na tamějším gymnáziu maturoval. Za studiemi na Vysoké škole ekonomické s oborem statistika však musel již do Prahy a do života pak vstoupil s titulem inženýra. Po sametovém převratu se na jih Čech vrátil a za svůj nový domov si zvolil rybníky obklopenou Třeboň, podporován svou tolerantní a umění slova rovněž oddanou ženou Libuškou.

Schneiderova tvůrčí scéna se odvíjí  již od studentských let. Paradoxem je, že jako českého básníka si jej poprvé zřetelněji povšimli v zahraničí, a to v roce 1956. Nejdříve v polském literárním kabaretu Žoltodziob v Poznani a hned nato v časopise pařížské Sorbony. Teprve o dva roky později se jeho verše objevily v českých časopisech Květen a Kultura. Výrazněji se zviditelnil provokativním pořadem „Vo co de“ v roce 1961. Toto pásmo tzv. chuligánských veršů bylo uvedeno na scéně populárního Semaforu, kde také s Waldemarem Matuškou a Pavlínou Filipovskou účinkoval. A právě s Matuškou, Evou Pilarovou a Karlem Štědrým odešel rok nato do divadla Rokoko a za krátký čas se stal jeho kmenovým autorem. Vedle úspěšných komediálních her se na jeho tvůrčím kontu objevily také oblíbené pořady s názvem „Rokokokoktejl“.

V divadle Na Zábradlí uváděl společně se skladatelem Jaroslavem Jakoubkem šansony, které zpívala především Ljuba Herrmanová. Pardubické divadlo Stop bylo později místem,  kde se potkal s tehdy ještě neznámou Martou Kubišovou a následoval ji po čase i do plzeňské Alfy. Tady ve spolupráci s Bohuslavem Ondráčkem vznikly písničky pro Martu a také pro Václava Neckáře, uváděné v komediích „Francimor a Edudant“ a „Černej sen“. Po čase přivedl oba zpěváky zpět do Prahy a do Rokoka. a pro něho se pak otevřelo Divadlo E.F. Buriana, kde se s velice vlídným ohlasem setkala jeho autorská burleska „Poetikon“. Daleko širší okruh ohlasů však vzápětí získaly populární rozhlasové pořady „Mikrofóra“ nebo „Písničky pro Petra a Lucii“ se Schneiderovými texty. A v roce probouzejících se nadějí – 1967 se zrodili také jeho „Gentlemani“ s Ondráčkovou hudbou, což byl první český divadelní muzikál. Hrál se  nejen v Praze a Brně, ale i v Budapešti nebo západoněmeckém Giessenu.

Pražská tvůrčí etapa Jana Schneidera byla navíc korunována řadou ocenění v písničkových soutěžích – jmenujme alespoň bronzový a zlatý Klíč Intervize, stříbrnou a zlatou Lyru v Bratislavě, zlatou Synkopu či Grand Prix v Sopotech. Posluchači jeho texty skutečně milovali, méně pak oficiální linie tehdejšího režimu. Například v roce 1969 sice jeho text „Musím dál zpívat“ získal cenu novinářů, ale zároveň byl důvodem, proč se nesměl uskutečnit televizní přenos z tohoto festivalu. Političtí představitelé L. Štrougal a V. Bilak otevřeně kritizovali Schneiderovu tvorbu, která se tak dostala na celých dvacet let na index. Navíc podmínila i Schneiderův odchod do Německa.

Za dvě desítky let v emigraci Schneider napsal a vydal šest zajímavých knižních titulů. Po návratu do jižních Čech, zhruba od roku 1998 se však jeho autorské tempo zrychlilo. Každým rokem vyšly dvě nebo tři knihy, ve kterých zdařile střídal i žánry – od veršů přes přemýšlivé eseje až po flexibilní novinářské práce. Sám si své knihy také ilustroval. Jako by onen tvůrčí přetlak musel přenést na papír a odeslat ke čtenářům. Tak se jeho autorské konto rozrostlo o více než tři desítky knih. Na divadelní scénu se potom vrátil v r. 2005 recitálem „Vítej, lásko“, který napsal vysloveně pro Martu Kubišovou a který uvedl pražský Ungelt. Stejné zpěvačce v roce jejích sedmdesátin věnoval text nazvaný příznačně Sedm křížků. V témže roce získal literární ocenění Zeyerův hrnek a byl i mezi žhavými kandidáty na udělení Číše Petra Voka - jihočeské literární ceny za celoživotní dílo.

Na stolku přede mnou stojí barevný komínek Schneiderových knih, na které jsem pravidelně psávala recenze do tisku. Nikdy nezapomněl zavolat a poděkovat – bohužel za tenhle článek na rozloučenou už poděkovat nemůže...

Hanka Hosnedlová