Odešel básník duše a svědomí Zdeněk ŠIMEK

07.10.2014 17:04

První říjnový den letošního roku byl i dnem odchodu českobudějovického básníka Zdeňka Šimka, člena Obce spisovatelů ČR. Zdeněk Šimek se narodil roku 1928 ve Včelné u Českých Budějovic. Pro připomenutí jeho osoby si dovoluji použít slova Věroslava Mertla, držitele Státní ceny za literaturu, která svou platnost nepostrádají ani dnes:

Dobrovolně-nedobrovolně přijal podivnou výsadu, že během jednoho života debutoval hned dvakrát. Řekněme však nejdřív, že kromě dvou pohádkových knih vydal svoji první básnickou sbírku Negativní rytmy už v roce 1964 v tehdejším českobudějovickém Krajském nakladatelství. Bylo mu šestatřicet let. Druhou sbírku s názvem Rezidua představil až po čtyřiceti letech v roce 2006. To už byl debut básníka-starce, nicméně doklad toho, že ani mlčení tak dlouhé nemá šanci skutečný talent umořit, ale naopak prohloubit. Odvěká, teď znovu zpřítomnělá témata osudovosti lidské existence, prostupují celou Šimkovou básnickou žní. Prvním patronem jeho tvorby nebyl v šedesátých letech nikdo menší než Ivan Diviš, který brzy po Šimkově debutu pro mladofrontovní edici Mladé cesty (již sám řídil) připravoval druhou autorovu sbírku Prsty v ohni, leč nástup normalizace tomu učinil přítrž. Diviš zvolil exil a plachý Šimek, jakoby ze solidarity s ním, odešel do exilu vnitřního. Nezatrpkl však a živ profesí hudebního pedagoga (léta působil v Českých Budějovicích), psal dál, vědom si pokušení, které by ho jako autora čekalo, kdyby režimu, jehož se štítil, za možnost publikování podal byť jen prst. Učil a pokud nepsal, maloval. V samotě se zabydlel natolik, že ani po roce 1989 neusiloval o publikování. Jednoduše to trvalo dalších dvacet let, než konečně uposlechl jakési vnitřní výzvy a svou mnohaletou básnickou sklizeň vydal ve dvou sbírkách. Jsou to Rezidua (s podtitulem Za přízně listí a stébel) v roce 2006 a o dva roky později pak soubor s názvem Růže už spálil mráz, obě knihy téměř o dvou stovkách básní volně řazených – či spíše neřazených, protože vázaných s nelítostným časem. Jsou to básně deníkově vypovídající o všem, čím se zde bolestně žilo a jak to básník z věže své osamělosti viděl, vnímal, nesl a za nás vyslovil. Bylo to Šimkovo předlouhé publikační mlčení zkrátka dárné, jitřené jen ozvuky mýtů či bible, ozvuky, které co chvíli zabíhají do drásavých otázek po smyslu chaotické přítomnosti. Otázek často odvážně za nás kladených v plurálu, čímž tajemství oné vespolně znepokojující osudovosti, která ze současné poezie takřka vyprchala, jen podtrhují. Tím víc zaráží, že až na výjimky byla pozornost současné literární kritiky věnovaná Šimkovu ojedinělému hlasu, takřka nulová. Jako by panoval strach z otázek, jež Šimek, básník propastí, tak naléhavě klade srdci, duši i svědomí. Naštěstí jsou oblasti ducha , které ani lhostejnost neumoří. Poezie, i ta Šimkova, je, doufám, jednou z nich.

Hana HOSNEDLOVÁ