Poezie proti chaosu

Již od antiky je znám pojem harmonie. Člověk se obvykle necítí dobře v chaosu, ale hledá řád, touží po harmonii. Prožíváme stres, život je náročný v soukromí i v profesní oblasti a jsme neustále „pod proudem“. Jednu z možností jak stresu čelit představuje poezie, která je dávnou součástí lidské kultury. Rozpoznáváme v ní rytmus, až zaklínání a proroctví. Ona přichází ne tajemství odhalit, ale na tajemství upozornit. Ve verších někdy vnímáme magické síly, je osloveno naše nitro. Pociťujeme tvůrčí hravost a uvědomujeme si, že hra má prýštivé bohatství a nevyčerpatelný půvab. Kolik je tu duhových odstínů, tónů, barev.

Vysoká hra ducha má hodně do sebe.  Filosof Eugen Fink tvrdí, že každá hra má svůj „spolulidský horizont“ a konstatuje: „nevzedme se snad vlna přebytku života do srdce každého živoucího stvoření?“ Zajímavě tak vyjadřuje ono „těkání ve vzdušné říši fantazie“. Hrajeme si a hledáme oázu štěstí a klidu, toužíme po harmonii. Pátráme po ostrovech odpočinku, ale i po místech plných ztajené síly.

Básnické metafory v nás vzbuzují úžas. Bývá to geniální propojení různých významových polí.  Metafora je silou obraznosti. Filosof a esejista Ortega y Gasset, jenž je pravým mistrem jazyka, dokázal tento literární prostředek popsat právě za pomoci metafor samých: „Metafora je nejplodnější lidská schopnost. Její účinnost dosahuje hranice Boží tvorby a je jakoby nástrojem tvorby, který Bůh zapomněl v jednom ze svých stvoření. Jako když roztržitý chirurg nechá svůj instrument v břiše operovaného.“

Čteme-li Ortegova slova, připadáme si, jako bychom sami šli po stopě stvoření, k jeho zřídlu. Dokonale na této ukázce vnímáme, že skutečný básník dokáže věci vyslovit jiným, jaksi více „magickým“ jazykem. Na tomto místě bych ráda uvedla, že výrazná metafora může oslovit i čtenáře, který se běžně uměleckými žánry nezabývá. A tak se můžeme dočíst v knize Jak dobře mluvit, že v jednom zahraničním časopise se před lety objevilo v článku obrazné přirovnání: „Ručičky hodin se uzavíraly jako ostří nůžek na půlnoci, aby odkrojily další jeden den.“ Hned v dalších dnech se ozvalo několik set čtenářů, které tato metafora tak zaujala, že neváhali a vydavateli listu napsali.

Zajímavé metafory samozřejmě nalezneme i u českých autorů, kteří využívají bohatství naší mateřštiny. Petr Král v básni Torzo píše: „Slunce za oknem / otvíralo dům / nikam.“ Autor tady personifikuje a zajímavě propojuje abstrakta a konkréta. Pojem nasvítí jiný pojem, když se s ním ocitne pospolu v obrazném pojmenování. A Jiří Studený v Antologii české poezie nabízí: „Chvíli to potrvá / než rozdrobený měsíc / doroste zpátky do stříbrné hostie, / než se z tvých mělkých očí/znovu napije...“

Olga Nytrová