Radim UZEL: Spisovatelská osamělost a odtrženost ublíženců

07.03.2014 00:19

Sám veliký Aristoteles přispěl do pokladnice lidské moudrosti konstatováním, že člověk je zoon politikon. Karel Čapek to v roce 1922 přeložil termínem politické zvíře. Nebylo mu však docela jasno, zda tím Aristoteles mínil, že člověk je jakési podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře.

Karel Čapek se mýlil asi záměrně. Učinil tak proto, aby mu tento citát poskytl námět pro pojednání o naší politice, která už v roce 1922 v sobě nesla nepochybné zvířecí rysy.  Ve skutečnosti ta starověká moudrost praví, že člověk je zvíře společenské. Tato myšlenka je veskrze pravdivá. Člověk není ve svých společenských tendencích osamocen. Sdílí je společně se všemi ostatními opicemi, které jsou na rozdíl od něho chlupaté. Mezi více než dvěma sty druhů opic se nenajde ani jediný, který by žil přísně samotářsky.

Snad jediným filosofem, který společenskému angažmá člověka přisuzoval negativní následky, byl Jean-Jacques Rousseau. V roce 1749 ve svých sedmatřiceti letech byl cestou z Paříže na silnici osvícen náhlým vnuknutím. V jakémsi prapodivném duševním rozpoložení přišel během několika vteřin na myšlenku, že člověk je od přírody dobrý a že lidé se stávají zlými jen v důsledku působení všemožných institucí. Teprve vlivem civilizace se původně hodný člověk změnil tak, že kolem sebe vidí samý podvod a podfuk, vraždu a zabíjení. Spolčování lidí vyvolává mezi nimi konkurenční boj, spolky vedou k nedůvěře a nepřejícnosti, přirozené instinkty jako „vrozená láska k dobru“ selhávají.

Moderní psychologie bohužel toto Rousseauovu myšlenku zavrhla. Teprve počátkem sedmdesátých let 20. století se zformovala samostatná disciplína, nazvaná „výzkum osamělosti“. Jejím zakladatelem byl profesor Robert Weiss z Bostonu. Dokázal, že člověk ke svému štěstí nutně potřebuje ostatní lidi. Osamělí lidé trpí tím, že se o ně nikdo nezajímá. Jejich psychice škodí, že jim nikdo neprojevuje soucit. Daleko více je však trápí, že oni sami nemohou nikomu soucit projevovat. Nebýt milován je zlé, ještě horší je však nemít koho milovat.

Od přirozených tendencí člověka jako společenského živočicha se potom odvíjí také zakládání všemožných společenstev. Od rodinných klanů se pak náš živočišný druh dopracoval k různým jiným aliancím náboženským i světským. Mimo roztodivné církve a politické strany máme tak spolky zahrádkářů, kominíků, lékařů, daňových poradců, šlechticů i zločinců. Některá sdružení jsou profesionální, jiná zcela laická.

Svému sdružování neunikla ani tak specifická a veskrze výjimečná profese jakou jsou spisovatelé a básníci. I průměrný vzdělanec ví, že už v roce 1921 bylo v Londýně založeno sdružení spisovatelů v podobě mezinárodního PEN klubu. Vzápětí pak se konstituovaly i další lokální a národní organizace. Následníkem slavného Československého svazu spisovatelů je dnešní Obec spisovatelů (OS).

Obec spisovatelů jako pokračovatelka se rodila v nelehkých podmínkách společenských a politických  přeměn na počátku devadesátých let. Tato doba byla možná právem kýmsi nazvána obdobím rozkolísaných hodnot.  Před několika lety byla mediální tvář této organizace vážně poškozena nestandardním chováním jejího vedení. Nevyúčtování udělených grantů, nezaplacené dluhy a odklánění finančních prostředků vedlo k vážným ekonomickým škodám.  Když se k tomu připojilo ještě odmlčení důležité internetové komunikace v podobě www stránek, byla Obec spisovatelů bez přehánění blízká své klinické smrti.

Pouze obětavým úsilím několika členů, z nichž na prvním místě je nutno jmenovat Pavla Weigla a Tomáše Magnuska, se na sklonku roku 2012 a v průběhu roku 2013 uskutečnila její resuscitace. Valnou hromadu Obce spisovatelů dne 16. listopadu 2013 je tedy možno právem označit za jakési zmrtvýchvstání. Zúčastnilo se jí 87 členů, byla zvolena jedenáctičlenná Rada OS, přijaty nové stanovy. V nedávných dnech byla obnovena aktivita www.obecspisovatelu.cz.

Nenaplnila se tedy chmurná vize Jaroslava Čejky, který v Literárních novinách 12. prosince 2013 navrhuje uložit Obec spisovatelů do depozitáře, jelikož se přežila. Nezbývá než znovu upozornit na mylný názor J. J. Rousseaua o kvalitách osamělého divocha a nebezpečí zlovolných institucí a spolků. Sdružování není zločin, ale naopak vyjádření lidství, spolupráce a vzájemné solidarity. A netýká se to jenom chovatelů domácího zvířectva, ale i spisovatelů a básníků.

A také bychom se měli oprostit od prohlášení různých hnidopišských šťouralů, kteří se cítí ublíženi. když jim někdo šlápl na kuří oko. Valná hromada OS rozhodovala demokraticky a do Rady OS rozhodně nebyli zvoleni pouze přátelé předsedy Tomáše Magnuska, jak se mylně domnívá básník Vladimír Stibor v tiskovině BIBLIO z února 2014. Nezbývá, než doufat, že jeho ironicky míněná slova o srdečném přijetí v kanceláři OS v Železné ulici 18 v Praze 1, budou brzy skutečností. Zejména když už si dnes může na výše uvedených domovských stránkách OS surfovat i doma. Dočte se tam o všech aktivitách OS, která nyní prodělává jakousi rekonvalescenci po dlouhotrvající téměř smrtelné nemoci.

Radim Uzel,
místopředseda Rady OS