Rozhovor s Charónem: Za Pavlem Weiglem

Sedím a mám před sebou knihu Pavla Weigla Lemování a v ní nádhernou báseň Rozhovor. A snažím se nemyslet na to, že před několika dny, 30. listopadu 2015, Pavel Weigel zemřel. Básník, prozaik a překladatel. Člen Obce spisovatelů ČR a Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Člen další literárních organizací.

---------------------------------------------------------------------

Poslední rozloučení se zesnulým Ing. Pavlem Weigelem se koná ve čtvrtek 10. prosince ve 14 hod, ve Velké obřadní síni Krematoria Strašnice, Vinohradská 214, Praha 10

---------------------------------------------------------------------

Ale o tom teď nechci mluvit, to jsou záležitosti světské a pomíjivé. Nebyl z těch, o kterých se halasně hlásá, ale ti, kdo jej znali, přátelé, kolegové z Česka nebo z Polska, jsou jeho odchodem bolavě zasaženi. Pavel byl skromný, obětavý člověk – takoví obvykle nejsou veřejně vychvalování, neboť před jejich noblesou se nám nedostává slov. Všechna by byla plytká… 

A tak tu sedím, čtu tu nádhernou báseň, v níž básník  rozmlouvá s Charónem a žádá o převoz. Věřím, že se Pavel usadil vedle mne, sleduje, jak čtu jeho slova, ptám se z tohoto břehu, zatímco Pavel Weigel už ví…  ale prozradit nesmí…

Pověz, tys možná slyšel pravdu. Čím je nám vlastně svět, v němž potkáváme Sisyfy a sami se točíme jako Íxión… Vždyť rozdíl jediný je v tom, že nevcházíme s mincí pod jazykem, ale přivázáni na pupeční šňůře… Začátek – konec, jaký je v tom rozdíl? Vždyť i po laně lze přejít pozpátku, a když se zřítíš, i ten pád je život, a nikdo nedbá, žes měl na jazyku poklad.

K čemu tedy celá tato plavba, zbytečná a marná, jak operace stovek metastáz?

Jen abys nedělal nikdy ni zbytečného, četl mi Charón myšlenky. Vždyť všechno řečené je mylné. V podstatě jde o to, že nejvíc odvahy je třeba ke zbytečným věcem. Odhodlá se někdo ke chození v kruhu? Tak vidíš…

Pavle, vím, že nepřijdeš, že tě Charón přinutí zůstat u jeho břehu. Ostatně ptám se s tebou: Který břeh je onen?

Je mi tak nějak statečně smutno – asi jako někdy bývalo tobě, kamaráde, kolego, člověče drahý.

Milena Fucimanova