Se spisovatelem Jaroslavem Vorlíčkem o životě

01.03.2016 12:33

Setkání se spisovatelem Jaroslavem Vorlíčkem spolupořádali Pražský klub spisovatelů při Obci spisovatelů, náboženská obec CČSH Karlín a literární klub o.s. Dialog na cestě. Autorské čtení se konalo 23. února 2016 v zasedací místnosti ve farních prostorách v Karlíně. Jaroslav Vorlíček přivedl svoji dceru Zdeňku, která mu pomohla s vyprávěním a společně přečetli ukázky z připravované knihy vzpomínek, volně navazující na autorovu prvotinu s názvem Start 55. Atmosféru dokreslil a podtrhl harmonikář Bohuslav Lhoták z Květnice u Úval, který se s Jaroslavem kamarádí přes dvacet let.

Jaroslav Vorlíček s dcerou

V posledních letech vychází nebývale velké množství autobiografií. Memoáry se do určité míry staly fenoménem současnosti. Nutkání podělit se o své vzpomínky a zážitky má řada známých i méně známých osobností, zpravidla umělců či politiků. Zaznamenávají svoji životní cestu na výsluní, vysvětlují tu svoji, a tedy jedinou správnou verzi určitých událostí, stavějí si vlastní nadživotní pomník. Na to si ovšem nehraje Jaroslav Vorlíček. Rodák z Úval, kde zná každý kout a může vyprávět spoustu zajímavostí z dávné i nedávné historie tohoto města a o životě místních starousedlíků, se vrací ve vzpomínkách do dětství, dospívání, puberty i dospělosti. Vypráví s humorem, postihuje jemné konotace, které prohlubují čirou vzpomínku do dalších působivých, důvěrně známých rozměrů. A tak se mimo jiné dozvídáme že „Ve spodním domě byl a vlastně ještě pořád je nádherný zachovalý sklep po řezníkovi Mašínovi, který ho využíval jako lednici a když se řádně zaledoval a ledové kry se proložily slaměnými povřísly, které kry oddělovaly, vydrželo ledování až zase do příští zimy a maso si zde vždy, jak se říká, v pohodě odpočinulo.“ Anebo, že v domě pod farou bydlela spisovatelka Marie Majerová, ale také, že brácha Karel chodil pomáhat Pepovi, nejmladšímu synovi strejdy Standy, a že „...se jim podařilo při budování septiku zabetonovat tesařskou sekyru, když před tím spořádali více než 30 karbanátků,...“.

Posluchače a čtenáře oslovuje Jaroslav Vorlíček nehraným, nestrojeným vyprávěním, pozoruje sám sebe, své kamarády, blízké i všechny další, na které vzpomíná v nejrůznějších i choulostivých situacích s nadhledem a jemnou, přátelskou, shovívavou, láskyplnou ironií. Neubližuje, spíše připomíná to, co nám všem je povědomé a blízké, co prožil, byť jinak, téměř každý z nás.

Zvláště intenzívní je jeho vztah k ženám. Pro objekt svých citů je ochoten obětovat hodně. Například za jistou Jitkou vyráží ještě neplnoletý do Ostravy na motorce a po náročné jízdě z Úval je natolik očividně vyčerpaný, že i Jitčini rodiče mu raději nabídnou nocleh, ovšem ke zděšení Jaroslavovy rodiny, která nemá tušení, kde je jejich syn. O to vřelejší je oslava návratu ztraceného syna, jemuž rodiče vyjeli naproti.

Velkým zdrojem vzpomínek jsou pro autora časté návštěvy Bulharska. Astma, které se objevilo ve čtyřech letech, bylo příčinou prvních pobytů u Černého moře, kde rodina Vorlíčkových našla řadu bulharských přátel téměř na celý život, a kde také autor potkal svoji manželku, ovšem z Čech. Další část autorského čtení se proto věnovala Bulharsku, ať už vzpomínkám na minulost nebo promítání videa z doby zcela nedávné. Varna, Nesebar, Sozopol, Tsarevo (Carevo, dříve Mičurin), Plovdiv... to nejzajímavější ze všech těchto měst – chrámy, historické památky, kamenný les, tržnice, zázemí bulharských kuchyní, národní jídla, národní tance, festival Ryben Fest, pláže. Zkrátka Bulharsko, jak ho známe i neznáme.

Ale to už byl konec, a na závěr ještě hrst písniček v podání Bohuslava Lhotáka – Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem, Děti z Pirea..., a dále na přání.

Zuzana Havelková