Skvostná, leč lehce přes...

13.11.2014 23:23

Kdyby o knize VYMĚNÍM TÝNEJDŽRA ZA COKOLI (Oftis, Ústí nad Orlicí 2013) mohl psát recenzi Jiří Voskovec, označil by ji jistě svým oblíbeným epitetem za „skvostnou“, na to mohu dát ruku do ohně a navíc hlavu na špalek; tento milenec češtiny ve všech jejích rovinách by jako snad nikdo jiný  dokázal ocenit, jak autorka Marcella Marboe suverénně ovládá jazyk dnešních dětí a dospívajících a jak je jí ta místy vulgární, někdy primitivní, jindy vtipná a často jadrná a výstižná řeč klíčem k porozumění dnešnímu mládí. Zapomínaný český myslitel odmítal vidět v dětech a dospívajících „malé lidi“, mluvil  rád o nich jako o „jiných lidech“, protože myslících, cítících, jednajících jinak než dospělí, kteří, aby živi byli, dospěli k bytí plnému kompromisů, přetvářky, úskoků, podrazů, kalkulu. Ne že by děti a puberťáci nelhali a byli poctivost a spravedlnost sama, to by museli žít mimo rodiny, školky, školy, družiny, parky a party, to by museli být zázračně imunní vůči lákavému světu dospěláků a jejich nemožných možností, ale jejich svět na rozdíl od světa dospělých si dovoluje ještě nezapomínat na elementární lidskou soudržnost, přátelství, dané slovo, spravedlnost, potřebu porozumění, i když výchova v rodinách a ve škole často není výchovou k porozumění.

Knihu Vyměním… jistě označí většina čtenářů jako sbírku devíti povídek, z nichž jedna se rozrostla v novelku o deseti kapitolkách, ale může-li Milan Kundera prohlašovat Směšné lásky za román, příběhy knihy Marcelly Marboe se dají číst jako kapitoly pozoruhodného románu o dnešním, namnoze svébytném českém světě dospívajících, a to románu zvláštním způsobem výchovného. Zprofanovaný žánr tu Marboe rehabilituje a naplňuje novým významem: její román neusiluje vychovat těžko vychovatelnou mládež na zabití v hodné, pokrytecké, slušné a úslužné fridolíny, ale naopak má vychovat dospělé čtenáře k poznání chápání, že od často dramatické fáze proměňování dětí v dospělé by se mohli sami lecčemu dobrému a krásnému přiučit.

Tak už první povídka nebo kapitolka Gilgaméš, která jakoby mimochodem vyjevuje spontánní porozumění mezi poezií (byť v degradující podobě básníka, „chlapa k ničemu“, „blázna do života“, „kterej neumí žít“) a dychtivým mládím, příběh dvojice zvědavých kluků a dvojice rozjívených holek na prahu dospívání zaujme činorodou lidskostí, která navzdory předcházejícímu hašteření přiskočí na pomoc; když jinak otravnému mladšímu bratrovi hrozí vážné nebezpečí střihnuté až náckovskou brutalitou; jinak protivná Helča „přesně mířeným kopancem“ vyřídí mnohem staršího a silnějšího útočníka. Dokázala by takto pohotově zasáhnout většina dospělých? Ve čtvrté kapitole Super jahodovej dort se šlehačkou takto, pro změnu „dobře natrénovaným baletním kopem“ odrazí „drsného grázla“ pana Debáka líbezná holka, zasáhne ho „naprosto přesně“ a ubrání se mu dřív, než jí její obdivovatelé kluci přiběhnou na pomoc. Nadržený pan Debák si troufl na „kozu nohatou“ i proto, že si dovolovala být, cizinka, která s matkou našla útočiště a možnost léčby u nás po Černobylu, jiná než okolí; potom mu „trvalo dost dlouho, než byl schopen kolem týdle ruský mrchy projít bez trnutí mezi nohama.“

Čtenář už si sám najde potěšení, jak kapitola za kapitolou nalézá porozumění pro jinakost věku, národnosti, konfese, sociálního prostředí a dokonce i estetického ideálu i tam, kde se to zdá nemožné, jako je tomu v páté kapitole s výsměšným názvem Ubozí hoši bez maminky, kde sice mladá kantorka zázračně nezvládne hordu učňů, kteří kašlou na vzdělání a užuž se jen třesou na výuční list automechanika, vidíce se už v balíku, a ve škole lumpačí, kradou, rvou se, nicméně si zjedná určitý respekt, ale přesto si umiňuje,  že nepolepšitelného grázlíka musí přesvědčit, aby „se pokusil žít znova“.

   Ta kantorka, to je ovšem sama autorka, která − patrně po odražení nějakého útoku přesně mířeným kopem − po odchodu z prestižního místa šéfky vysokoškolské katedry nenašla jiní místo než na\ učňovce, kam nikdo nechtěl. Tam její snad bezedný fond empatie jistě dostal zabrat, tam se však doučila nejdrsnější řeči mládeže na zavření do pasťáku, tam se dobrala poznání o nezbytnosti i aburdního respektu k jinakosti nejen věkové jako východisku, jak na tomto „pojebaném světě“ (řečeno pro změnu ne jazykem týnejdžrů, ale citátem z básníka Jiřího Šotoly) žít a jednat dál navzdory zdání, že už to dál nejde.

Porozumění pro jinakost není věc nějaké ušlechtilé tolerance, jaká se ráda vystavuje verbálně na odiv a jinak nekoná; skutečné porozumění pro jiný způsob řeči, myšlení, života nemůže zůstat u uznání, že jiní mohou být jiní. To dokládá s náramným dobře tajeným humorem závěrečná kapitola Rozkošná. Vedle mladičké krásky, která úzkostlivě dbá na svou štíhlou linii, a proto dochází na masáže, rozvalí se na sousedním lehátku cikánská baronka, smyslem jejíhož života je užívat si jídla, pití, sexu, všeho, co zcela odporuje zdravému rozumu a škodí zdraví. A kráska, která si tolik odpírá, aby byla krásná, najednou znejistí. Nemá kus pravdy ta tlustice bez kultury, vzdělání, ideálů, které je dobře mezi svými a čerta dbá na svůj vzhled, budoucnost a zdraví? (Jen pro literárněhistorickou paměť nemohu zamlčet, že v tom jde Marboe odvážně a dál stopou svého východočeského krajana Jaromíra Johna a jeho románu Estét.)

Nevyznávám návyk některých svých vážených kolegů, kteří na skvostném díle, které vysoce ocení a vychválí, přece jen najdou nějakou chybičku, aby dostáli své pověsti neúprosného kritika. Skvělý román Marcelly Marboe, překonávající odvahou a uměním empatie většinu soudobých prozaiků, nemůže však ani podle mého názoru zůstat bez námitky. Nemám na mysli drobná přehlédnutí, ostatně příznačná pro nejednoho Mistra (Superkámošky sedí v letadle „na poslední trojce vlevo“, ale hned na další stránce je napomene bába za nimi; Ema je v kapitole Ubozí hoši bez maminky „na svém prvním kantorském místě“ udivena skvěle vybavenou „tělárnou“, jakou „na žádném gymplu neviděla“). Také nemyslím, že je chyba, přelévají-li se výrazy a obraty týnejdžrů z monologů a dialogů do vypravěččina partu, hodnověrnost aurtorčiny výpovědi tím jen získává. Co však čtenáři může právem vadit je cosi, co mu může připadat jako jeho podceňování. I kdyby hned druhá kapitola Maje velkej neslavila týnejdžra vzorně statečného a vynalézavého a kapitola Velikej šífák neznamenala dokonalejší verzi téže chvály chlapce dospívajícího v muže, čtenář by jistě sám přišel na to, že autorka inzerující v názvu výměnu týdenjdžra za cokoli by koneckonců žádného nevyměnila za nic; čtenář se může cítit uražen, že mu to autorka řekne, a tím ho obere o potěšení spolupráce na knize. Podobně je tomu s názvem vynikajícího pásma postav a události na prázdninách v Tunise, název Všelijací lidé by stačilo říci jednou, a ne ho opakovat. A jedna povídka je příliš vzata hákem, každý zkušenější lektor by autorku přiměl, aby Žádnej spam nehnala k happy endu (pomineme-li otázku, zda nutnému) tak direktně. Jenže vyčítat autorce, že si nedala říci, když neměla, kdo by jí tohle řekl, totiž partnera v lektorech a redaktorovi (kniha žádného odpovědného redaktora neuvádí)?

A k tomuto dokladu, jak poškozují i vynikající literaturu poměry na zdivočelém knižním trhu, ještě údiv. Podle informace na zadní desce rukopis knihy byl poctěn cenou Albatrosu. Dá se pochopit, že slovutné nakladatelství dílo ocenilo a samo nevydalo?

 Milan BLAHYNKA