Strhující Alexijevičová

10.11.2014 11:46

Ačkoliv se již řadu let účastním PWF / Mezinárodního festivalu spisovatelů v PRAZE, ačkoliv se zde vystřídal nespočet umělců ze všech kontinentů a jména zvučná, kandidující na Nobelovu cenu, i její držitelé - ještě nikdy jsem nezažila tak strhující živý výstup, jako právě 7. listopadu 2014 na půdě českého Senátu, s hostem z Běloruska. Světlana ALEXIJEVIČOVA: skromná, takřka nenápadná dáma . Jakmile však začne hovořit, její vitřní náboj, vyzařující čistou pravdu o současném dění v ruskojazyčném světě jí propůjčí zvláštní auru. Naléhavost jejího svědectví není agresivní, je jasnozřivě naléhavá a zůstává soucitná. A nanejvýš mateřská i ženská.

Z útržků jejích románů ten nejnaléhavější pojednává o dávném Černobylu. Paní Světlana, která musela na deset let opustit vlast a pobývat na Západě, svědčí, že tam toto téma nikdy nezapadlo. Už kvůli novému nebezpečí z japonské elektrárny ve Fukušimě zůstává živé. Sama patřím ke generaci matek, které rodily, nebo čekaly dítě po výbuchu v Černobylu a časem byly v tichosti jedna po druhé odoperovány se štítnou žlázou. Nejvíce případů onemocnění tehdy postihovalo právě ženy se zvýšenou fyzickou zátěží.

V místě výbuchu samého došlo k situaci, na niž byli lidé v podstatě zcela nepřipraveni. Nebylo na světě podobných zkušeností. Hasiči se sjížděli k elektrárně tak, jak právě byli povoláni - v košilích, v civilu. Brzy však pochopili svoji historickou úlohu, popáleniny - včetně těch vnitřních, vystupovaly na povrch velkou rychlostí. Svým ženám, dcerám a matkám, zoufale se dožadujícím dostat se k nim do nemocnice, nechali jasný vzkaz : "Jsme totéž, co černá skřínka. Jsme dokladem pro budoucnost. Časem z našich těl vyčtete dosah katastrofy".

Vznikla tzv. černobylská generace pozůstalých a přinášela zvláštní zvraty v osudech lidí. Taxíkáři se vzdávali práce - nesnesli pohled na hejna dezorientovaných holubic, která jim bezhlavě padala přímo pod kola aut... Dlouho trvalo, než si stát uvědomil dosah tragedie a vše skončilo /?/ oficiální evakuací.

Přišla léta perestrojky, léta krátké euforie, která dnes zvolna odeznívají a 87 procent bývalých sovětů a jejich dětí znovu touží po impériu, tentokrát putinovském. Jsou zapomenuty gulagy, o nichž Alexijovičova svědčí, proruské národy jsou hluché ke zkušenostem v Afgánistánu, a v rodném Bělorusku, kam se spisovatelka po desíti létech vrátila domů, nemá právo psát ani do novin. Její svědectví o hrstkách zkrvavené hlíny, která zbyde po vojínech, kteří v obrněném voze najeli na minu! O hrstích, odesílaných matkám, aby bylo koho pohřbít - to vše zní úplně jinak, než zprávy z Novy, které si v klidu pouštíme u nedělního oběda, aniž bychom zakrývali oči dětem.

I ta odvaha naživo, neohroženost jediné statečné ženy, která se vrátila do vlasti pod vládou Lukašenkovou, je odzbrojující! Vrátila se nezlomná a píše dál - kupodivu zatím ještě může vycházet - v Rusku. Doma ne.

Vysvětlila proč: Američan prý miluje byznys, Čech neštěstí a Rusové svou vlast (pro Světlanu to platí i v Minsku... ). Jak do hloubky mě zasáhla její slova poté, co jsem nedávno dokončila sbírku, věnovanou Marině Cvetajevové, sbírku, která se dočkala prvních překladů do ruštiny ...

Paní Světlanu neudivilo, že v historickém sále českého Senátu ji - jako jednu z jmenovaných kandidátek na tu Nobelovku - nevítá s hrdostí běloruský velvyslanec. Možná má málo přátel i v bezprostředním okolí domova.

Rovněž není divu. Mně přišlo na závěr trošku líto, že se také jen marně rozhlížím po známých tvářích z řad českých spisovatelů a básníků. A to právě probíhá v Praze i sympozium s heslem SLOVANSKÁ TRADICE !

Inu, v předvánočním čase se na půdě Senátu sejdeme snad v počtu hojnějším a v létech příštích může dojít i na setkávání v měřítku mezinárodním. Naděje neumírá nikdy !                                                                                                                                        jhČ