Také se bohužel loučíme: za Milenou Brůhovou, jihočeskou Agathou Christie

06.09.2014 23:03

Když mi druhou srpnovou neděli přistála z několika stran na e-mailu zpráva o úmrtí písecké spisovatelky Mileny Brůhové, nechtělo se mi tomu vůbec věřit. Nedokázala jsem si tuto smutnou skutečnost vůbec připustit. Bohužel, je trpkou pravdou, že 10.srpna skončila ve věku 83 let životní pouť této oblíbené autorky, která si svými četnými knížkami po právu vysloužila přirovnání – jihočeská Agatha Christie. A protože jsme se s Milenou Brůhovou nemohli rozloučit osobně, obřad probíhal pouze v rodinném kruhu, věnujme jí alespoň pár slov...

Milena Brůhová byla čestnou členkou Jihočeského klubu Obce spisovatelů od samého počátku tohoto sdružení, jakož i Obce spisovatelů ČR a Asociace autorů detektivní literatury. Kromě jiného byla držitelkou Ceny Jiřího Marka, kterou obdržela vůbec jako první autor, a Číše Petra Voka, prestižního ocenění za celoživotní literární dílo. Navzdory své autorské úspěšnosti byla velice skromným, vstřícným, laskavým a přátelským člověkem. To mohu dosvědčit i já ze své osobní zkušenosti, stejně jako všichni, kdo s ní kdy přišli do styku.

Narodila se v Miroticích 4.května 1931. Ke gymnaziálním studiím přidala i studia farmaceutická, pracovala jako lékárenská laborantka nejprve v Miroticích a posléze v Písku, kde pak prožila většinu svého života. K literární tvorbě ji podle jejích vlastních slov přivedly nejen geny mamince, která byla učitelkou, společně s láskou k literatuře, ale především pak nespokojenost s profesí lékárnice. Původně totiž Milena toužila stát se knihovnicí, což jí z praktických důvodů a rodinné situaci nebylo umožněno. Nicméně v lékárně setrvala až do svého odchodu do důchodu.

Takže psaním se vlastně dostala k milovaným knihám poněkud zvláštní oklikou. Možná, že kdyby se tehdy skutečně dostala na vytoužené místo knihovnice, nevznikly by žádné z jejích populárních detektivních či románových titulů. A to by byla opravdu velká škoda.  

Původně psala jen pro sebe a úzký okruh svých přátel. V šuplíku se jí nashromáždily už čtyři hotové detektivní novely, než se nechala kolegyní Helenou z lékárny přesvědčit, aby nabídla svou práci k publikování. První kniha s názvem Aby svědek nepromluvil vyšla Mileně Brůhové v Jihočeském nakladatelství, když jí bylo 42 roků. I tady je určitá, byť nedůležitá, podobnost s anglickou Agathou Christie. Poté začala přispívat i do různých tehdejších periodik, od denního tisku (včetně jihočeského deníku) až po celostátní literární a kulturní magazíny.

Mezi čtenáři měly ale zcela určitě největší ohlas její detektivky – čtivé, svěží, pravdivě kopírující dobu a chování lidí. Ve svých knihách dokázala nejen navodit hodnověrný pocit, že se vše mohlo klidně stát někde vedle v sousedství, ale využít i znalostí z lékárenské profese - jako třeba v titulech Stopa Locacorten či Zkouška kvality. Do napínavých dějů dovedla zapracovat i vzpomínky z  dětství, které zúročila v novelách Nám už Niagára nehučí nebo Návrat. Ale nevyužit nezůstal ani její  nevšední pozorovací a analytický talent, který jí umožňoval i čtenářsky přitažlivé a fundované románové psychologické sondy.

Když pomineme společné povídkové sborníky, v nichž Milena Brůhová uplatnila své kratší povídkové práce a v nichž jí byla pravidelně nabízená účast, má tato písecká autorka na kontě více než dvě desítky samostatných titulů. Vedle detektivek, z nichž namátkou jmenujme například Svatební šaty na prodej, Radbuza 101, Potmě a potichu, Už vím, jak ji zabiju, Smrt striptérky, Tak ona spí s vrahem, figurují v její bibliografii také psychologicky postavené romány a novely jako třeba Mlha, Parcela, Muškáty potřebují slunce atd. Řada jejích knih byla také zpracována jako rozhlasové dramatizace, televizní adaptace či divadelní inscenace. Kromě jiného se pár detektivek Mileny Brůhové objevilo v překladu i na německém a rakouském knižním trhu a novela Parcela byla přeložena rovněž do maďarštiny.

Velice milovala svého syna a zejména pak své vnučky. Kdysi mi vyprávěla o tom, jak s manželem navštívila kostel svatého Marka v Benátkách, kde zapálili u oltáře svíčku. Venku se pak navzájem svěřovali, co si přitom přáli. Manžel řekl, že si přál, aby vnučky byly zdravé a chytré, ale Milenino přání bylo - aby byly šťastné. A to bylo také její obvyklé přání pro všechny, které měla ráda. Já jen doufám, že i ona byla i na sklonku svého života šťastná podle svých představ...

Hanka Hosnedlová

Z interview: Jak si oblíbili čtenáři vaše postavy z detektivek?

Myslím, že skutečně oblíbili. Protože byli takoví obyčejní, se všedními starostmi a radostmi, žádní supermani. Když jsem například nechala jednoho z dvojice detektivů – Františka Nováka – asi ve čtvrté knížce rozvést, dostávala jsem dost dopisů od čtenářů, kteří se s tím nechtěli smířit.

A abych nevklouzla do stereotypu, říkala jsem si, že musím něco radikálního provést i s druhým z dvojice – starým Vávrou. Takže jsem ho pak v jednom z příběhů nechala umřít – i o tom je vlastně život. Tenkrát ale byl Josef John, redaktor z nakladatelství, s nímž jsem roky spolupracovala, hrozně naštvaný, protože měl tu postavu rád. A co bylo zvláštní a dodnes si to vyčítám, i když to nezní příliš pragmaticky, on tu postavu starého detektiva dlouho nepřežil. Krátce po zredigování té detektivky dostal infarkt a zemřel. Vydání knihy už se nedožil. Takže jsem ji pak věnovala jeho osobě...

Nebo když vyšla kniha Parcela, volaly mi dvě paní, které se domnívaly, že je to o nich, a cítily se poškozené. Dokonce mi vyhrožovaly soudem. Já ale neznala ani ty ženy, ani jejich případ. Ovšem svým způsobem jsem měla radost, že jsem dokázala vymyslet a napsat příběh, který je natolik životný, že se v něm poznávají skutečné osoby...                    

                                                              Výňatek z rozhovoru s Milenou Brůhovou

                                                  otištěný ve víkendové příloze Deníku - Nedělní kanape 

                                                               21.června 2001