Tomáš Magnusek, předseda Obce spisovatelů, byl hostem v Karlíně

26.07.2016 14:39

Poslední setkání Pražského klubu spisovatelů před prázdninami, v úterý 28. 6. 2016, navštívil předseda Obce spisovatelů, pan Tomáš Magnusek. V publiku v zasedací místnosti NO CČSH Karlín bylo na třicet spisovatelů, sálek byl slušně zaplněn. Podvečer zahájila Olga Nytrová. Hovořila o důvěře, podpoře, vzájemné pomoci a férových vztazích, které již tři roky provázejí pravidelné setkávání Pražského klubu spisovatelů. Řekla: „Máme zde vztahy, které znamenají vzájemné naslouchání, podanou pomocnou ruku a nepěstujeme v našem společenství  vztahovou jednosměrku. Snažíme se vytvářet oboustrannou návaznost. Jde nám o společné hodnoty, které vyznáváme, o pořádání literárních večerů, prezentací nových knih. Starší rádi poskytnou radu těm méně zkušeným, vedeme mezigenerační dialog. Pěstujeme takové hodnoty jako je ušlechtilost, vděčnost, velkorysost. Spolupracujeme i s autory z jiných regionů, které k nám do Karlína zveme, aby zde představili své knihy, nebo dramatizaci poezie (viz divadlo Agadir z Brna).“ Poté pan profesor Volek její slova potvrdil: „Jsem rád, že v Karlíně se dokážeme vzájemně podpořit a není tu řevnivost. Já jsem toto setkávání nazval vyspělým inkubátorem poezie i prózy, karlínskou poetickou zahradou, která je ojedinělá a poskytuje inspirativní podněty pro tvůrčí činnost. Proto sem chodím rád.“ A stejně jako všichni přítomní, i já jsem přitakávala. Nejen v dnešní době je takovéto prostředí vzácné. Vážíme si toho.

Bc. Magnusek přijel do Prahy z Náchoda, kde žije a pracuje. Rozhovořil se o tom, jak se vlastně ke své funkci dostal, mluvil o svém vstupu do Obce spisovatelů. Přijat byl v roce 2007, ještě za Evy Kantůrkové. V té době byl nejmladším členem a měl na svém kontě dvě knížky. Pan předseda povídal o pěti letech svého předsednictví a hlavně o tom, jak mu celou dobu pomáhal Pavel Weigl. Právě díky němu nemá OS dluhy, její nadační fond je v plusu a má kancelář na „dobré adrese“, v Železné ulici v Praze. V radě obce jsou zastoupeny všechny regiony naší republiky.

Olga Nytrová požádala Tomáše Magnuska, aby nám pověděl něco o hereckém muzeu, které buduje. Tak jsme se dozvěděli, že si vzal úvěr a koupil v Ratibořicích poslední soukromou nemovitost. A v té vile budují s manželkou muzeum, kde bude mít každý herec své místo. Sbírají fotky, alba a jiné archiválie. „Je to projekt, abych se nenudil a stále jenom nejedl,“ prohlásil se smíchem pan předseda.

Dále jsme si povídali o přípravě „takového sborníku, almanachu, informačního bulletinu,“ kde by všichni členové Obce spisovatelů měli svůj prostor. Pan Magnusek hovořil o filosofii media, co jsme schopni pro spisovatele udělat, kdo a kde může být např. členem komise či redakční rady. Také jsme diskutovali o přijímání nových členů do Obce spisovatelů, o chybějící kritice (která je důležitá, pokud ji člověk snese) a o naší potřebě si o sobě povídat. „Buďme přejní,“ řekla Olga Nytrová. A tato kraťounká věta jako by dokreslovala ta tři plodná karlínská léta a předznamenávala léta další.

Debata pokračovala, Františka Vrbenská by uvítala více společných akcí. Pak byla dalším tématem spisovatelská budoucnost, když v Česku existují vedle sebe čtyři literární organizace: Obec spisovatelů (je otevřena celé republice a má cca 500 členů), PEN klub, Asociace spisovatelů a Unie spisovatelů. Pan Faltejsek zmínil otázku možnosti grantů a finanční pomoci. Hovořili jsme o našich dalších plánech, o filmu, který chce pan Magnusek natočit, o nadějích a vzájemném pomáhání si, o sdílení a radosti. Měla jsem toho plnou hlavu. A to je dobře, alespoň mám ty prázdninové měsíce, kdy se v Karlíně nesejdeme, o čem přemýšlet a na co se těšit.

Monika Knězková