Vášnivá povaha. Zemřel Oldřich Šuleř

Region se u některých literárních tvůrců stává pojmem pomyslným v tom smyslu, že jej učiní záležitostí obecnou, všeplatnou, jinak řečeno neregionální. Tak tomu je a bylo i u Oldřicha Šuleře. Region jej doslova pohltil, on sám se stal epikem-maximalistou. Už od počátku si kladl nadměrné úkoly. Ve svém prvním románě nazvaném Letopisy v žule se pokusil zachytit dlouhodobou historii jesenického kamenictví. Později se rozmáchl k obrovité ostravské trilogii, jejíž jednotlivé svazky se jmenovaly Měsíční krajina, Dlouhé stíny a Horký provoz. Dodatečně ji podle stěžejních postav nazval Ságou rodu Chabalů. Chtěl v těchto prózách vypovědět vše o Jesenicku a Ostravsku. Toto maximalistické počínání mu zároveň vnutilo kronikářskou metodu. Sám si to velmi dobře uvědomoval a obě práce později přepracoval – kronikový půdorys však v dílech zůstal.

Dvojice či čtveřice těchto próz má sice kronikový ráz, ale zároveň v sobě tají podstatnou dávku moravanství, spíše severomoravanství, slezanství, které z nich (a např. také z Valentýnské zimy) činí cosi nezvyklého a ojedinělého. Zmíněné moravanství a ten chacharský humor, jenž tak směle vystupuje právě ve Valentýnské zimě. Stejně tak jako velká míra podivuhodných figur, chacharů a bloudivců, v jiných prózách pak odhodlaných valašských pasekářů. A do toho místní reálie, jejich kuriózní názvy, a konečně autorův osobitý jazyk („Čehosi mu zabylo líto,“ stojí kupř. v románě Ve dne v noci). Není u něho tak častá uhlazenost a vypulérovanost, která postihuje i ty nejčelnější a nejerudovanější literární zjevy, je tam chacharská bezprostřednost, drsnost, nehledanost. V tom je Šuleř neopakovatelný, dokonce i mezi moravskými spisovateli.

To jsou Šuleřovy přednosti, jež zastiňuje jeho kronikářství a kronikovost. Šuleř se sice rozmáchne k velkému plátnu, ale není konstruktér, postrádá stavebný cit a smysl. Ten se jej výjimečně přidržel na sklonku šedesátých let v románě Vášnivé povahy. V tomto díle se překonal, zde tkví vrchol jeho početné a rozsáhlé tvorby. Zde nebyl kronikář doby, ale – architekt, stavitel, skutečný tvůrce.

A ještě v jednom románě překonal sám sebe – ve Valentýnské zimě. Ta je zcela jiného druhu než Vášnivé povahy, ale podobně jako ona soudržně a semknutě vypovídá o svízelné situaci, nejen silničářské, na severní Moravě. Román vyšel v druhé polovině osmdesátých let a málokterému ze spisovatelů, jimž bylo dovoleno publikovat, se podařilo tolik říci o společenském úpadku českého reálného socialismu. (Aby bylo jasné, sedmdesátá léta jsou pro Šuleře obdobím publikačního zákazu, teprve roku 1979 je mu umožněno vydat Měsíční krajinu.)

Šuleř není pouze autorem zmíněných společenských románů, psal také pro děti a mládež. Má několik pohádkových a pověsťových knih, vedle toho biografický román o malíři Janu Kobzáňovi a prózy líčící partyzánský odboj v Beskydech. Avšak i v těchto prózách převládá kronikové zachycování jevové skutečnosti. Výše citovaný román Ve dne v noci je jednou z nich.

 Ve svém podání, tematickém i formovém, má Oldřich Šuleř svého významného předchůdce, jímž je ostravský Vojtěch Martínek. Také líčil dravý ostravský svět a rovněž zůstal u kronikového zpodobení. A podobně jako Šuleř i on jednou překročil své umělecké možnosti a vytvořil ucelené a celistvé prokomponované dílo, jímž je rozsáhlá novela Proud.

Oldřich Šuleř jako Ostravák a částečně i Slezan nemohl ve svém díle pominout osobnost Petra Bezruče. Napsal o něm malý román Inkognito. Je to prozaický hold tomuto jedinečnému básníkovi; Šuleř tento román mírně upraven znovu vydal roku 2013. V době, kdy několik neinformovaných a především do Bezručova díla nezasvěcených neumětelů (mezi nimiž ční Jaromír Nohavica, žel také Ostravák), postavil se Šuleř reedicí Inkognita proti dezinformacím zpochybňujícím básníkovo autorství Slezských písní. Má to svoji logiku – chachar Šuleř tak touto prózou brání svého významného a rovněž sveřepého předchůdce.

Stále brání, i když 26. ledna 2015 odešel za svým milovaným básníkem. Skonal jako devadesátiletý (narodil se 1. června 1924).

František Všetička