Vladimír Stibor a kolektiv. PTÁCI Z PODZEMÍ

20.02.2014 13:29

Almanach české poezie, 2013. (Ilustrovala Alena Stiborová, 133 stran). Nakladatelství: Milan Hodek, Praha.

Pozemské bytí je mimořádně křehké, zranitelné a ve své podstatě vlastně bezbranné. Ocitli jsme se vlastní vinou v civilizační krizi. Poetická metafora jakoby zmizela ze života a nejmladší generace vede jen „esemeskový život“, ve své virtualitě nepřítomný. V době, kdy dochází ke zbožnění peněz, žijeme životy na úvěr, ale člověka přece nelze redukovat na věc.

Náš život je rozptýlený v datových tocích, jeho vnímání se zužuje a pohled se stává jednostranným. Dnes máme šopy a hyper, super, giga a jiné markety. Místo nakupovat chodíme šopovat; ale šopování v češtině znamená povrchovou úpravu kovové konstrukce nástřikem tekutého kovu. Vzájemnost písma a obrazu bývá v experimentální poezii označovaná jako písmové obrazy neboli lettrismus, podle francouzského uměleckého hnutí Isidora Isoua.

Tady jde ovšem o něco zcela jiného. Devastace jazyka v orálním podání se už nemůže uplatnit ani v experimentální poezii. Často přichází v emailové poště nabídka typu- „trávení volného času na open air festivalu v outdoorovém oblečení“ a podobně. Přežije takto jazyk? O to se reálně snaží pořadatel Almanachu Ptáci z podzemí, básník Vladimír Stibor.

Je to od něho úctyhodný editorský počin, vždyť almanach zahrnuje vícegenerační průřez současnou tvorbou čtyřiapadesáti autorů. Tento almanach volně navazuje na celostátní antologii poezie Před hradbami noci z roku 2004 a Vladimír Stibor těmito počiny snad založil v české literatuře novou tradici. Přes rozdílnost poetik a zdařilost veršů je všem autorům jedno společné - snaha pochopit celistvost světa v jeho rozdílnosti, vlastním úhlem životní zkušenosti. Postmoderní člověk totiž připomíná Mefista, který si po omlazovací kúře ohněm nechává podobu Fausta - starce, uschovanou v zrcadle.

Ocitl se v podivné niterní situaci: v sekularizované společnosti nevnímající Damoklův meč posledního soudu visící nad lidstvem, trpně koexistuje s dosud nenamalovaným autoportrétem ve svém nitru. Jako kdyby podvědomě seděl na okraji vulkánu neprozkoumané agresivní sopky v absurdní tragikomedii - ve strachu a úzkosti z vlastního hlasu, zanikajícího v ozvěně doby vymknuté z kloubů. V mementu mori ztraceného času, v zrádném okamžiku kdy pozemský život hrozí explozí a zánikem.

Tempo vývoje civilizace má stále větší akceleraci a vliv těchto změn na člověka je daleko závažnější než tomu bylo dříve, což je dáno tím, že člověk se naučil ovládat hmotný svět rychleji než je schopen se mu přizpůsobit. Biologicky účelné mechanismy pro přežívání a vyhýbání se ohrožení vytvořené evolucí se ale mění jen velmi pozvolna, a tak i u postmoderního člověka si emoce zachovaly své původní biologicky účelné funkce, sloužící k fyzickému přežití.

Člověk postmoderní doby proto potřebuje poezii. Básníci jsou lidé z masa a kostí, svým životním posláním ne nepodobní lékařům. V okolním světě pozorujeme děje odehrávající se nezávisle na nás, ale zároveň probíhající v pojmové oblasti jako součást našeho myšlení. Poezie by měla působit na člověka tak, aby s pomocí analýzy obrazu vlastní mysli sám hledal možný lék pro svůj chorý svět. Poezie tady byla, je - a pokud člověk zůstane člověkem (a tomu by měla napomáhat poezie) i bude; a třeba i v „3D rozměru“.

Básníci jsou vyvolávači, působící v roli světlonošů, nasvěcují reflektorem básně prostor vnímání ostatním, aby poezii viděli i v těch místech, kde se při povrchním vhledu zdá, že tam poezie odumřela. Ale není to pravda; nadáním básníka je nasměrovat úhel pohledu na lidské nitro, aby metafora básně v silné zkratce obsáhla lidskou bolest i radost, pomáhala člověku nalézt hlubinu pravdy v kráse světa.

Bohumil Ždichynec