Dnešní společnost prožívá krizi důvěry

Nemůžeme jeden druhému důvěřovat? Pak si také nemůžeme navzájem pomoci!

Josef Čapek

Současná konzumně nastavená doba je charakteristická tím, že pociťujeme často až babylonské zmatení hodnot.  Užij si, odvaž se, sváděj, vychutnávej si umělé ráje drog. Pod vlivem alkoholu usedni za volant silného vozu, pořádně proženeš policisty Prahou. Vše pro adrenalin, my jsme „bozi“, nám se nemůže nic stát. Přílišné lpění jen na tom nejdražším značkové oblečení, závislost na luxusu, i to může být takové tetování pýchou. Já, já, já a dlouho nic. Naše já je citově zploštělé, přebujelé, odcizené, vyplundrované, nadouvá ho infekce sobectví a narcismu, skepse, nedůvěry, bezcílnosti. Zrádným magnetem je tu směřování k nicotě.

K pravdě a spravedlnosti můžeme docházet pouze s druhými, skrze druhé se otevírají horizonty a vertikála. Mnozí z nás by si přáli dialog – pokorný dialog s vrstevníky i ten mezigenerační. Místo toho často pociťujeme zmatek, chaos, schází nám směřování k Řádu. Jak se dá spolupracovat s lidmi, kteří nejsou vnitřně ukotvení? Naše selhávání se projevuje v nezdravé relativizaci hodnot. V malých záblescích pravdy si občas uvědomujeme, že by bylo potřeba vymanit se z jejich povrchního vnímání.  Víme ještě vůbec, kdo je bližní a že láska k bližnímu je nezbytnou podmínkou k tomu, abychom vůbec dokázali milovat svého partnera, svou rodinu, své přátele?

Jak jít směrem k pravdě? Co bychom si měli přiznat?

Jedna z možných odpovědí zní: Naslouchejme svému svědomí, vyhněme se zúženému vnímání hodnot. Jde o přesah, o sílu transcendence, o vnímání jiných hodnot, než jaké nabízí povrchní svět, který nás rozptyluje, abychom nešli k podstatě věci, aby nás ukolébala různá „šidítka“. Dnešní povrchní doba také nepřeje tomu, abychom se zajímali o to, co nám říká historické vědomí. Společenské klima ve vztahu k historii je často arogantní a necitlivé.

Je třeba jít k meritu věci a uvědomovat si kořeny naší kultury. Není možné nezrale odmítat odpovědnost, žít hédonisticky. Život nemůže být pouze zábava, pohodlí, nezávaznost, zpovykanost, a pak dokonce svévole. Bez ctností se všechno rozpadá. Naším úkolem je být tu pro ty druhé, jednat prosociálně, být schopni sebereflexe, dušezpytu, spoluodpovědnosti, moudrosti a návaznosti na tradiční křesťanské hodnoty.

Uzavřeme naše malé zamyšlení spřízněnou úvahou nadčasového českého myslitele Jana Amose Komenského: Jádrem všech ctností je služba druhým. V lidské pokažené přirozenosti tkví ohavná „sebeláska“, která působí, „že každý si přeje, aby péče byla věnována skoro jen jemu“. Proto je třeba bedlivě vštěpovat, že „se nerodíme jen sobě samým, nýbrž Bohu a bližnímu“.

Olga Nytrová