Husova oběť je hodnotou kulturotvornou

„A my si budeme pamatovat, že zemřel pro své přesvědčení. To nám vzkázal, svému národu, že nemá člověk býti zbabělý a své pravdy se držet, byť ho život stála,“ přednáší učitel Igor Hnízdo dojatým  a uplakaným žáčkům o Mistru Janu Husovi. Ten silný příběh jim vypráví v Obecné škole,  oblíbeném českém filmu režiséra Jana Svěráka, k němuž vytvořil scénář Zdeněk Svěrák.  Byl to citový zásah, který otřásl dušičkami páťáků. Stal se pro ně určitým předělem v poznání, ve vytváření hodnotových postojů. V hledání smyslu života, svědomí, odpovědnosti. Platí tedy, že jsme oslovitelní příběhy, které nás mravně formují, zůstávají v nás po celý život.

Proč je Husova oběť tak velkou kulturotvornou hodnotou? Je to symbol, stává se pro nás určitým stigmatem, které pociťujeme. A většina z nás si skutečně pamatuje, jak se o Husově životě a mučednické smrti dozvěděla již v dětství doma i ve škole. Učili jsme se při tom čemusi velmi důležitému. Totiž té skutečnosti, že je možné myslet na pravdu, na dobro, na trpící lidi, víc než na sebe samotné. Hledat v životě to podstatné s veškerým rizikem. V této souvislosti jsem přesvědčena, že naše potomky bychom měli již v dětském věku poučit o smrti a umírání. O smírné, dobré smrti, ale také takové, která je obětí a je ve svých duchovních a historických důsledcích  kulturotvorná.

Hus měl v mocenském sporu ustoupit církevní hierarchii a změnit své kritické názory. On je odvolat odmítal, protože to odporovalo „Pravdě“, učení Písma. Vytušil patrně už před cestou do Kostnice, že  se nemusí již z koncilu vrátit. Rozhodl se však, že neustoupí a přijme jako možný důsledek své pře i mučednickou smrt. Pro Jana Husa byl Ježíš Kristus nejvyšší autoritou, k němu se odvolával, k němu mířil celým svým srdcem. Byl přesvědčen, že spásná oběť Kristova nám přináší osvobození od hříchu a otevírá cestu do Božího království, a proto byl i on sám ochoten zaplatit cenu nejvyšší. Hus sám přitom podle mého názoru takový čin nepovažoval za oběť. On se vztahoval ke Kristu, kterého pokládal za muže oběti, ne sebe. Jeho následování Ježíše bylo důsledné a zůstává tak mravním vzorem spravedlivého křesťana.

„Nebyl člověkem vzpoury a nechtěl vzpouru vyvolat (vypukla po Husově smrti bez jeho účasti), chtěl jen svou obětí ukázat, že lidské myšlení opřené o Písmo je vyšší hodnotou než jakákoli církevní a světská organizace,“ píše literární historik a spisovatel František Kautman ve své úvaze O smyslu oběti. Připomíná, že slavný český kazatel apeloval na svobodu individuálního svědomí.

Již řadu let o osobnosti Jana Husa přemýšlím. Zejména v době, kdy připravuji své komentáře pro rozhlasový přenos z Betlémské kaple 6. července a hledám slova, která by posluchačům tuto osobnost přiblížila. Jsem přesvědčena, že Hus zůstává naší živou hřivnou, mravní osobností českých dějin. Vztah ke smrti, k oběti a jejímu smyslu, to jsou etická témata, týkající se nás všech. Jedná se o otázky, které si nemůžeme neklást, každá generace vždy znovu.

Připomeňme si v této souvislosti osobnost Jana Palacha, který studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy ve stejném ročníku jako já. Vybavuji si, co jsme při zprávě o jeho smrti prožívali. Palachův čin se nás dotýkal o to více, že to byl spolužák, vrstevník. Jeho sebeoběť měla hodnotu, pohnula svědomím společnosti. Otřásla nejen lidmi v naší zemi, ale dozvěděl se o ní i svět. Zůstává „nesmazatelným apelem na lidské svědomí, dvěma předchozími světovými válkami značně oslabené a paralyzované“, pojmenovává souvislosti výstižně F. Kautman. Palachova oběť a výzva se stala součástí našeho společenského povědomí.

„Nemohu mlčeti, neboť bych se stal spoluviníkem na převeliké špatnosti,“ pravil Mistr Jan Hus. To je morální apel, který stále platí – i pro naši postmoderní dobu. Ani my bychom neměli přikyvovat ke všelijaké špatnosti, zpupnosti, chamtivosti, k touze po nezřízené moci a dojmu, že je možné si dovolit všechno. Takovému, že člověk nebude povolán k zodpovědnosti, domnívá-li se, že žádný vyšší řád neexistuje.

Oběť Husova nás oslovuje, dodává nám odvahu a národní sebevědomí. Hledáme svoji totožnost, hlas svého historického vědomí. Jsme dětmi ve Svěrákově filmu  Obecná škola, jsme i dospívajícími a také lidmi, kteří již naplnili svá léta a dívají se na souvislosti zrale, s otevřeným duchovním zrakem, chápou smysl oběti a štafetu poznání.

PhDr. Olga Nytrová