Odpoledne s „virtuálním manželem“

Poslední březnové úterý (29.3.2016) se v rámci oblíbeného přednáškového cyklu Setkání třetího věku, který pořádá NO CČSH Karlín a Dialog na cestě ve spolupráci v Městskou částí Praha 8, představila autorka Monika Knězková. Stručné údaje z jejího životopisu: narodila se v Pardubicích v roce 1952. Vystudovala stavební průmyslovku a stavební fakultu ČVÚT. Nemovitostmi a jejich financováním se zabývá dodnes. Píše fejetony, črty, povídky a sloupky. Druhou celoživotní zálibou je tanec. Žije v Praze, je vdaná, má dvě dospělé děti a kočku. „Zapisovatelka života“, tak sama sebe charakterizuje a později dodává „... píšu o věcech skutečných, které se mi dějí. A vymýšlet si nepotřebuji. Jen malinko přisolit a okořenit...“. Psát začala před třinácti lety. Její mikropovídky a fejetony si našly cestu do časopisů, především pro ženy – Vlasta, Žena a život, Elixír, Marianne, apod. Pak ovšem zasáhla tvrdá realita: příspěvky od amatérek už neberou. „Kolečko fejetonistek je uzavřené. Píšete pěkně. Ale musíte pochopit, že vy máte svou profesi, kdežto spisovatelky se musí přece nějak uživit“. A bylo to.

            Psát samozřejmě nepřestala, ale tvořit jen tak pro sebe? Bez čtenářů, kromě nejbližšího okolí? Bez odezvy? Pro Moniku Knězkovou je příznačné, že když něco dělá, dělá to důkladně se vší energií a detailní precizností. A tak v roce 2007 vychází první knížečka fejetonů Jak jsem si oblékla žlábek. Ohlasy na sebe nedaly dlouho čekat. Druhá kniha, podle níž nazvala i karlínské setkání, vyšla v roce 2013 pod názvem Virtuální manžel a jiná povídání a je v ní publikováno 21 fejetonů. Odpolední pořad v Karlíně koncipovala autorka do tří hlavních částí dle chronologického vývoje a jedné části cestovatelské. Po hudebním úvodu přečetla povídky ze své prvotiny Také neznáte Kurase? a Dlouhé vlasy – krátký rozum. V dalším bloku následovaly fejetony  z druhé publikace Taneční chvění, Jak jsem byla mochomůrkou, Mrkev. Do třetice následovaly po hudebním vstupu svižného swingu a jazzu povídky doposud nevydané anebo navazující na předchozí a dále je rozvíjející. Mezi ně patří například povídka Tatínkův dárek, která v roce 2015 vyhrála 1. místo v literární soutěži Polabského knižního veletrhu na téma Život s knihou v kategorii nad 18. let v oboru próza (v této kategorii se účastnilo 33 autorů s 41 pracemi). Autorka v ní vypráví o těžkých chvílích odchodu svého otce, který jí zanechal finanční prostředky, aby si mohla splnit svůj životní sen – podívat se na Nový Zéland. Cesta po Novém Zélandu, jeho divukrásné přírodní scenérie i obyvatelé, včetně těch původních, přinesli Monice spoustu zážitků a inspirace. O dramatickém setkání s mladým Maorem, který žije v zélandských lesích v polorozpadlé dřevěné budce, zbité z prkýnek podezřelého původu, napsala povídku Rozpadáš se. Kromě čtivého příběhu je to i zajímavá sonda do současného života některých původních obyvatel a jejich nazírání na život.

            Jak už bylo řečeno, Monika Knězková dává do toho, co dělá, opravdu všechno. V předstihu se na doporučení PhDr. Olgy Nytrové vydala do hudebního klubu obhlédnout a zlákat trio hudebníků jazzmanů, hrajících jazz, jazz-blues, blues, jazzrock, swing a rhythm and blues – Aleše Faixe (piano), Petra Reitermana (bicí) a Milana Pěkného (housle), jejichž produkce se v pořadu střídala s autorskou četbou a dodávala odpolednímu setkání švih a šťávu. Přítomní zejména ocenili provedení a zavzpomínali při skladbě Blue Moon, kterou kdysi nazpíval Frank Sinatra nebo písni Summertime Blues. Monika pamatovala i na vydatné pohoštění, napekla mísy šneků z lístkového těsta a talíře decentně ozdobila čerstvou zeleninou. Neprozradím snad žádné tajemství, že i se mnou se týden před vystoupením sešla, abychom kromě dalšího prodiskutovaly optimální rozmístění židlí a správně situovaly centrum dění ke spokojenosti diváků tak, aby všichni dobře viděli a slyšeli. I to se podařilo. Návštěvníků však přišlo více, než se předpokládalo a kapacita karlínské klubovny je přece jenom omezená. Konec konců, společné foto na závěr pořadu hojnou účast dokládá a omlouváme se všem, kteří se nevešli do záběru.

Zuzana Havelková