Opravdu mluvíme sprostě?

Jedna moje prateta nás jako děti lákávala na návštěvu příslibem kulinárních požitků, které by byly dnešní mládeži leda k smíchu. Vzpomínám také na její sliby kvalitní zábavy jejichž vrcholem bylo „vyprávění o starých časech a dobrých lidech“. Je to skoro k nevíře, že jsme s otevřenými ústy naslouchali zážitkům, které pamatovaly nejen prezidenta Masaryka, ale dokonce i stařičkého mocnáře Františka Josefa I. To se jim to, těm starým lidem, tenkrát vyprávělo! Po televizi ani stopy a internet v nedohlednu! Dnes abychom se svými potomky a prapotomky tak nanejvýš uzavírali nesmyslná facebooková „přátelství“.

Na jednu skutečnost těch historických rakousko-uherských seniorských besed si však pamatuji zcela bezpečně. Absolutně v nich nikdy nezaznělo nějaké nemravné slovo. Ale kdyby jenom nemravné! Bezpečně vím, že moje babička považovala za sprosté už i slovo „stehno“. A když jsme řekli, že byla někde „sranda“, bylo snad nutno místnost vystříkat svěcenou vodou. Ještě v gymnaziálních letech nám náš latinář profesor Říha řečený Cicero napsal na tabuli větu „Reddit peiores inhonesta locutio mores“. V češtině se to bohužel už tak nerýmuje, ale mám v sešitě překlad: „Neslušná řeč kazí mravy“.

Ve stejném latinském sešitě mám však i daleko známější heslo o tom, že se časy mění a my se měníme s nimi. Snad v ničem jiném to neplatí tak pronikavě jako v lexikálních projevech současného světa. Troufám si říci, že puritánská slovní omezení našich předků jsou nepochybně k smíchu nejen dnešní mládeži, ale i na tváři nás, seniorů, vyvolávají nanejvýš shovívavý úsměv.

Ze stejné doby, kdy jsme byli umravňováni svými rodiči a učiteli, pocházejí naše školní nemravné hádanky a rébusy. Nejvíc mne naštvala věta, kterou si ze mne dělali srandu spolužáci a která zněla „Učí pan Uzel“. Muselo se to číst pozpátku. Jako žáka základní školy mne to trápilo, dnes jako vysokoškolský učitel se tomu s chutí zasměju.

Poněkud více mě ve škole pobavily rébusy „PR.EL“ a „KUN.A“. Rozluštění obou je „JEŠTĚD“. Od té doby však nemám příliš rád v tisku vytečkované a v řeči vypípané výrazy. Považuji je za pokrytectví, za jakýsi hnusný a rádoby ctnostný novinářský alibismus. Připadá mi, že ti mravně bezúhonní žurnalisté na nás spiklenecky pomrkávají svýma chlípnýma očima a bojí se krásného českého slova hovno, které zní libozvučněji než výkal nebo exkrement, stejně jako slovo prdel je nádhernější než vykastrovaný termín hýždě, nebo kunda zní mnohem lépe než anatomický termín vulva a to už vůbec neuznávám záměnu za vaginu, která je v anatomickém pojetí něčím úplně jiným.

Lidé užívající správná česká slova na správných místech nikdy neměli na růžích ustláno. Tak třeba slavný hudebník a politik Michal Kocáb nesoucí celoživotní stigma přísné evangelické výchovy kdysi ostře odsoudil znemravňující roli televize. V interview časopisu Týden vyslovil obavu z manželské nevěry slovy: „televize ještě přidá ďábelské působení sexuologa Uzla, erotomana, který kazí lidi a dává jim pro jejich smilstvo argumenty“. To bylo ovšem ještě v době než se spustil se svou sekretářkou a než ho proto opustila jeho americká manželka, zatímco já příští rok oslavím se svou ženou zlatou svatbu.

V oblasti krásné literatury občas přitvrdí i takový Milan Kundera. Vzpomeňte jen na slavné pojednání o neslučitelnosti hovna a Boha v Nesnesitelné lehkosti bytí. Hovno je obtížnější teologický problém než zlo. Už ve chvíli, kdy Bůh vyhnal člověka z Ráje, dal mu poznat hnus. Stejně tak je ovšem s Rájem neslučitelná soulož a s ní spojená rozkoš. Sexuální láska doprovázená bušením srdce a oslepením smyslů by nemohla existovat bez hovna. Hnus a vzrušení jsou dvě rovné sestry a jejich odhalením jsme jakoby oslněni velikou září. Jejich zakrýváním pak vzniká kýč, který je podle Milana Kundery absolutním popřením hovna. Ano, vytečkované výrazy, skrývaná nahota a pohoršení nad nemravným slovem jsou vlastně esencí kýče.

Patrik Ouředník ve svém Šmírbuchu jazyka českého (nakl. Ivo Železný 1992) užívá termín „nekonvenční čeština“. Obránci mravů a čistoty jazyka trpí zhovadilou potřebou být lepší, než jsme a mluvit lépe, než mluvíme. Martin Hybler v předmluvě ke Šmírbuchu trefně poznamenává, že jakmile vyjde nějaká česká knihy užívající jazyka poněkud od podlahy, zahemží se to pavézami a neohrožení boží bojovníci vytáhnou do boje pod pečlivě odhovněnými korouhvemi. Jakoby česká existence znamenala především tvrzení neexistence hovna.

Ne nadarmo s v této souvislosti připomíná pravý skvost české literatury Haškův Švejk nebo klasická bible vulgarizmů třídílná Kryptadia geniálního K. J. Obrátila (nakl. Paseka 1999). Bohužel u nás však až do dnešní doby přetrvává jakási zakyslá obrozenecká pruderie 19. století. Vzpomeňte jen, že jenom na publikaci Máchova deníku se čekalo 150 let. Jakýsi literární historik však vidí blýskání na lepší časy a v literární hyperbole poznamenává, že kdyby žil Mácha dnes, spíš by do šuplete schoval Máj a vydal raději Deník.

Jaroslav Hašek píše v doslovu k prvnímu dílu Osudů dobrého vojáka Švejka: Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje, a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury typu sv. Aloise, o kterém se vypravuje v knize mnicha Eustacha, že když sv. Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu se dal do pláče a jedině modlitbou se uspokojil. Tací lidé se veřejně rozčilují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách.

Porozumět řeči vulgarizmů znamená porozumět lidské duši. Vulgarizmy zalepují trhliny v našich srdcích. A český jazyk má ovšem také svá krajová lokální specifika. Zatímco v Čechách třeba označení ženy „baba“ má nepokrytě pejorativní význam, na Moravě je tomu právě naopak. Kdo jiný než my, Ostraváci, třeba ví, jak vypadá „fajna baba“. A taky slovo „kurva“ se v našem kraji používá téměř v každé větě jako emocionálně prázdné citoslovce, stejně jako v jiném kraji zase titulování „vole“ rozhodně neznamená nadávku.

Snad neprozradím žádné tajemství konstatováním, že ze všech lékařských oborů má k vulgarizmům nejblíže reprodukční medicína a sexuologie. Snad proto mne občas konzultují překladatelé a táží se jak ten či onen zejména anglický slangový vulgarizmus nejlépe přeložit do češtiny. Pořídil jsem si za tím účelem bohatý slovníkový aparát a směle mohu prohlásit, že české sprosťárny jsou oproti těm anglickým bohatší, pestřejší a nepochybně libozvučnější. Náš slavný porodník profesor Antonín Doležal vydal dokonce celou monografii nazvanou Zakázaná slova aneb (ne)pikantní jazykověda (Grada Publishing 2004). A jak už je asi u porodníka nabíledni, jsou nejzajímavější kapitolou Orgány ženské (str. 85 – 99). Nehynoucí zásluhou profesora Doležala jsou rozmanitá pojmenování ženského klínu. Slovo hrma považuje za naprosto nevhodné. Toto slovo připomíná spíše rýmu, špatně jizevnatě zhojenou ránu nebo poruchu hlasivek operního pěvce, který chrchlá. Propagován je proto vznešený a prastarý název kunda. Tento termín nikterak nezlehčuje vznešenost našich předků, žen, matek a přítelkyň, stejně jako neztratí nic na své důstojnosti žena, která usedne nahá jako sochařský model. Existují i pádné mezinárodní důvody pro zavedení slova kunda do normálního kulturního slovníku. Někteří zahraniční lingvisté považují slovo hrma za arabské a obtížně vyslovitelné, zatímco kundu vyslovují bez obtíží všichni příslušníci indoevropské jazykové civilizace.

Anglické slovo pussy je možno do češtiny přeložit nejméně šesti různými synonymy. Odvažuji se tvrdit, že kunda je nejpřesnější a v určitém jazykovém kontextu nejpřiléhavější. Domnívám se, že nemá pravdu učitel Jan Nejedlý, který dne 10. ledna 2015 v Lidových novinách vyčítá toto slovo prezidentovi republiky tvrzením, že sprostá slova patří lidu, a ne vrchnosti a sprostota je omastkem chudých. Aby nedopadl jako svatý Alois a neplakal když si u nich někdo ve sborovně hlasitě uprdne. A ještě k panu prezidentovi. Myslím, že když nějaká vláda zkurví služební zákon, tak by bylo nemístným eufemismem tvrdit, že vláda ten zákon pokazila.

Radim Uzel