Pohár pro Pánaboha: Jaroslav Kirchner (* 22. 9. 1953 – † 16. 11. 2015)

Parafrázi titulu knihy Oty Pavla jsem si vypůjčil pro nekrolog člověka, který měl podobný osud. Jaroslav Kirchner se rovněž věnoval aktivně sportu, sportovní žurnalistice, psal knížky o svých kamarádech sportovcích a zemřel relativně nepříliš stár.

Jardu Kirchnera jsem osobně poznal před čtyřmi desítkami let jako výborného stolního tenistu. Můj táta byl mezinárodním rozhodčím i funkcionářem a tak jsem s ním chodíval na řadu utkání. Světlovlasý Kirchner se mi vryl do paměti v B-týmu pražské Sparty. Ale jinde by hrál za elitní tým, to pouze ve Spartě pozice v prvním mužstvu zaujímali reprezentati Jarda Kunz, Milan Orlowski a Pavel Ovčařík. Zaujal mne svou buldočí náročnou hrou i smyslem pro fair-play. Kolikrát důležitý sporný míček přiznal bez hnutí brvy soupeři, než by se o něj přel.

Kirchnerovo jméno jsem pak četl pod články ve Svobodě, Večerní Praze, Zemědělských novinách, Československém sportu i slovenském Športu. Mnohem později i ve Stadiónu, Tenis revue a deníku Expres, ale i kanadských novinách pro českou menšinu.

O desetiletí později jsme se potkali při nejslavnější éře fotbalistů Bohemians Praha. Jarda tam dělal funkcionáře a já psal články do klubového zpravodaje Klokan. To on měl také velký funkcionářský podíl na zisku zatím jediného ligového titulu Bohemians roku 1983. Ještě na sklonku minulého režimu prosadil do té doby nevídanou věc: fotbalisté Bohemians nastupovali jeho zásluhou na prsou s reklamou „západní firmy“ RANK XEROX!

Za dalších deset let jsme se s Jardou setkali v redakci tenisového magazínu Tennis Arena. Jarda psal exkluzívní materiály z Wimbledonu, londýnského Turnaje mistrů i nespočet rozhovorů a reportáží. Bohužel, oba jsme tam sedli na lep vydavateli-podvodníkovi. Ale ani jeho rozeštvávací intriky nedokázaly vrazit mezi naše přátelství klín. Naopak, tehdy jsme společně vyhráli na V. I. P. tenisovém turnaji na Štvanici obrovský metrový pohár! Jak cenné v kolektivní čtyřhře v současné době plné individualismu...

Mezitím napsal Kirchner na čtvrt stovky knížek s předními fotbalisty, hokejisty, tenisty, ale i s boxerem Konečným. Jeho tenisové knihy jsou i v prestižním Muzeu Wimbledonu! A čtenářům pak vždy dokázal napsat do své knihy speciální osobní věnování. Nedovedl psát formou rešerší, s každým se musel poznat, něco s ním prožít. I v tom právě dost připomínal Otu Pavla.

Není divu, že jsme se s Jardou nejintenzívněji setkávali v Pražském klubu spisovatelů. Zásluhou předsedkyně PhDr. Olgy Nytrové jsme s Jardou v tandemu uspořádali několik besed. V proseckém klubu Knoflík, kde Jaroslav přečetl mezi jiným i poutavou pasáž z knihy fotbalového internacionála a trenéra Františka Straky o jeho vztahu k náboženství,v karlínské husitské kapli pro důchodce, ale i v modřanské škole pro nejmladší zájemce o sport. Stejně jako v té tenisové čtyhře jsme se i na besedách téměř ideálně doplňovali...

Po návratu z letošního milovaného Wimbledonu čekal v Praze Jaroslava šok – diagnóza akutní leukémie! Přes intenzívní bolesti a chemotarapie ještě dokončil druhý díl knížky s Františkem Strakou. A chtěl se orientovat na profily sportovců-bojovníků například horolezců. Do poslední chvíle bojoval, nepodléhal malomyslnosti. Ještě těsně před smrtí intenzívně prožíval triumf českých tenistek v Poháru federace 2015. Do tak oblíbeného Londýna na mužský turnaj Mistrů se již nedostal...

Jarda by jistě chtěl, abychom na něj vzpomínali s úsměvem v koutku úst. Proto na závěr veselá příhoda z Mistrovství Evropy v krasobruslení v Bratislavě z roku 2001. Jaroslav si zkracoval těsně před slavnostním ceremoniálem cestu z akreditace na tribunu přes ledovou plochu. V ten okamžik začal moderátor do ampliónů vítat předsedu mezinárodní krasobruslařské federace. A nebyl by to Kirchner, aby nezareagoval. Smekl klobouk a sklízel ovace celého přeplněného bratislavského zimního stadiónu!

Poslední rozloučení bude ve středu 25. listopadu ve 13 hodin v krematoriu ve Strašnicích. Na Jaroslava Kirchnera budu vzpomínat jen v dobrém. Na stovky zážitků. I s jeho knížkami v ruce. Ale hlavně při pohledu na náš pohár. Stal se pro mne pohárem pro Pánaboha.

Michal STEIN