Setkání Pražského klubu spisovatelů v Karlíně, 29. 3. 2016

Tento večer patřil Mgr. Petru Markovovi. Moc jsem se těšila, protože jsem ho už jednou v Karlíně viděla. A těšila jsem se o to víc, když jsem si po pročtení jeho profesního životopisu (viz. www.petrmarkov.cz) uvědomila, jak obrovský kus práce za svůj dosavadní život odvedl. Scenárista, spisovatel, dramatik, novinář a textař. Jako filmový scenárista má na kontě pět celovečerních filmů, vyšlo mu třináct knih, napsal libreta a texty písní k deseti muzikálům a řadě hudebních komedií, psal divadelní a televizní hry, zábavné televizní pořady. To vše si můžete přečíst v jeho dlouhém profesním životopise. Co v něm ale nenajdete, je kouzlo jeho osobnosti. Charizmatický muž s vráskami od smíchu a smyslem pro humor. A s velkým kouzlem pro ženy, ke kterým se chová jako gentleman. Hlavně ke své krásné a sympatické ženě, lékařce, která ho doprovázela. A to se už tak běžně nevidí.

Zleva Petr Markov, Olga Nytrová a Radana Šatánková.

No, jenom ty jeho a Troškovy filmy „Slunce, seno...“ nemusím. Ale to mu neřeknu, umiňovala jsem si. Nadarmo. Hned, jak jsem ho, ještě před začátkem večera potkala na chodbě, hned jsem mu to vyklopila! Ach, jo. Zase rychleji mluvím, než myslím! Ale to se o panu Markovovi říci nedalo. Jeho povídání se vinulo od raného dětství až ke dnešku.

Tak jsme se například dozvěděli, že první básničku napsal v deseti letech a první písňový text na melodii svého spolužáka, později slavného hitmakera Vítězslava Hádla v šesté třídě. Bydleli tehdy s rodiči v pražských Strašnicích, kde se ostatně i narodil a jejich pětipatrový činžák byl jednou velkou pospolitostí. Tatínek, lékař, byl vynikající vypravěč a maminka příležitostně psala veršovánky. Nikdy prý nevečeřeli sami a tatínkovy příběhy bavily celou společnost. Soused z prvního patra, přítel Markovových a Petrův „strejda“ byl slavný filmový producent Karel Feix, přezdívaný Šedý vlk, v jehož tvůrčí skupině vznikly takové filmové skvosty jako Starci na chmelu, Obchod na korze, či Ostře sledované vlaky. Když byl u Markovů mejdan, a ty byly dost časté, protože paní Ela, Petrova matka, se ráda bavila, nezřídka tam nechyběli ani známí herci a herečky. Zkrátka prostředí dětství Petra Markova bylo dobrým podhoubím pro jeho životní dráhu. I když zpočátku to tak nevypadalo.

Jeho otec, MUDr. Pavel Markov, zemřel, když bylo Petrovi třináct. Když se chtěl o rok později přihlásit na uměleckou školu, maminka rozhodla, že nejdřív z něj musí být něco pořádného a pak ať si dělá, co chce. Tak tedy vystudoval Střední průmyslovou školu v Karlíně a po maturitě pracoval rok v ČKD jako konstruktér. Nic nezkonstruoval, ale na rýsovacím prkně napsal sbírku básní! A nejen ji. Napsal i Zimní zkratky pro Divadlo Jiřího Wolkera a své první muzikálové libreto a texty písní k muzikálu Z tajností žižkovského podsvětí. Ten měl v Žižkovském divadle premiéru, právě když Petr Markov nastoupil na vojnu a jeho velitelé mu, stejně jako ostatním nováčkům, dávali dost zabrat. Premiéru, na kterou dostal opušťák, ten vystresovaný, přijímačem zdecimovaný bažant téměř nevnímal. Uvědomoval si jenom, že se publikum po dobu celého představení baví a směje. Řekl si, že když dal dvou stům padesáti lidem dvě hodiny potěšení a zábavy, nežil zbytečně a že bavit lidi bude to, co hodlá v budoucnosti dělat. A jak víme, opravdu se mu to povedlo.

Ale dále k jeho životu. Po vojně -  kde mimo jiné napsal rozhlasový muzikál Růže pro Pavlínu – se v roce 1966 dostal na FAMU, na obor dramaturgie a scenáristika. FAMU tehdy byla jedinou filmovou školou na světě, kde neučili pedagogové, ale skuteční scenáristé a režiséři, zkrátka filmoví a televizní profesionálové. Jeho ročníkovým vedoucím byl prof. František Daniel, který později založil školu podobného typu v Hollywoodu. Měl štěstí. Ihned po promoci nastoupil do scenáristického oddělení na Barrandov. Zůstal tam 11 let. Už na FAMU napsal námět na film Jak utopit doktora Mráčka, podle kterého později vznikl scénář, na němž se podílel s Milošem Macourkem a režisérem Václavem Vorlíčkem. Zeptali jsme se, jak ho napadlo psát právě o vodnících? Dozvěděli jsme se, že inspirací mu byl kreslený vtip v časopise Dikobraz. Byl to obrázek, jak novomanžel nese v náručí nevěstu přes práh rovnou do vany. Proč? Protože to byla mořská panna. Jen v kinech ho tenkrát vidělo přes tři a půl miliónů diváků. I nám se moc líbil, souhlasili jsme všichni.

A povídali jsme si dál a dál. Na karlínských večerech je nejhezčí právě to, že se můžete dozvědět věci, které v profesních životopisech nenajdete. A máte možnost se ptát. My jsme toho využili. A tak už víme i to, proč Petr Markov napsal knihy s poněkud neobvyklými tématy „Přišel kostlivec k doktorovi“ a „O víně aneb Lepší je vínečko nežli voda.“ Také už víme, jak vypadá scénář. Pan Markov nám jeden z roku 1988 (Slunce, seno a pár facek) přinesl a nechal ho mezi námi kolovat. Tlustá a velká bichle, kde je napsáno vše, co se ve filmu řekne a udělá. Je rozdělen do obrazů a do  záběrů. Takže konečně už i já vím, co znamenají při natáčení filmu ta čísla načmáraná křídou na černých tabulkách, které drží v rukou Klapky. Je to číslo záběru a za lomítkem je vyznačeno, po kolikáté se záběr točí. Aha! A tak bych mohla psát dál a dál. A jak to bývá na setkání Klubu pražských spisovatelů obvyklé, ještě dlouho jsme si při dobrém víně povídali a sdíleli společně tu neopakovatelnou atmosféru. Sešlo se nás u dvou stolů přes dvacet. Všichni jsme se bavili. A já jsem odcházela a umiňovala jsem si, že si najdu na internetu písničku Až se mě děti budou ptát, s hudbou Vítězslava Hádla, ke které Petr Markov napsal text. V Česku ji zpíval Jaromír Majer, v zahraničí, mimo jiné interprety, i slavný španělský bard Julio Iglesias. Našla. Oslovila mě natolik, že se s vámi o kousek textu na závěr podělím:

Ten, kdo sám si sebe váží

Vždycky rád svůj život zváží za co stál

Co je pryč a co kdy přišlo

Jestli vážně všechno vyšlo, jak si přál

Proč ho rády měly davy

Když se na výsluní slávy chvíli hřál

Co je pozdě na co brzy

Co měl rád a co ho mrzí

A kdy hořké ronil slzy kdy se smál.

Až jednou syn se bude ptát

Jak život svůj jsi vlastně táto žil

Odpovím jenom chlapče vždycky rád

Vždycky rád i když občas těžký byl

Monika Knězková